Přemýšlela jsem nad obyčejnými věcmi prostého každodenního života, o nichž tak lidé běžně přemítají, když končí svůj pracovní den. Vše se zdálo být standardní a naprosto identické s jinými dny posledního kalendářního roku. Gurmánské nápady na pozdní večeři, myšlenky o slastném převalování a odpočinku na mém nejoblíbenějším kousku bytového nábytku vyrušila první budějovická křižovatka. Vypadalo to jako při Cimrmanově Ztrátě třídní knihy. Debil – blbeček – debil – blbeček, občas proložený kreténem v „našlapaném“ autě, kterému tvůrci zapomněli přidělat křídla, a jehož řidič tak zůstal udiven, že celou tu frontu aut jaksi nepřeskočí, ba co víc, zřejmě ani neprorazí, protože ty plechy tam taky zapomněli dát gumové. Ale na kolegy z NDR se vzhledem k datu výroby těchto aut chyba svést nedá…
Do svých 18 let jsem netušila, že mám sklony k agresivitě, připadala jsem si jako jeden z nejaltruističtějších lidí na světě, kteří všechno černé odívají do zářivých barev, protože život žijeme prostě jenom jednou a musíme si ho užívat. Omezenost našeho bytí byla ovšem něčím, na co Magistrát Českých Budějovic při plánování oprav pozemních komunikací tohoto krajského města nepomyslel. „Obšancujeme uzavírkami celé centrum, ať se tam na tom mraveništi všechna auta třeba pobijou, protože není člověka, který by při čekání v kolonách našel smysl života!!!“
Ano, jsem silně agresivní, když vidím, jak základní, jednoduché a pro mě zcela logické pravidlo: „Nevjíždět do křižovatky, pokud za ní nemohu dále pokračovat“, dělá držitelům řidičských oprávnění velké potíže. A tak si řidiči jedoucí po hlavní silnici nedělají vrásky z ostatních aut a vesele blokují vedlejší komunikace, přičemž se cítí dotčeni, že musí popojíždět krokem. No, taky bych popojížděla, ale místo toho se musím nechat oblbovat barevnou mozaikou nudně se opakujících barev – červená, oranžová, zelená. No nevím, tohle by připravilo o kreativitu i toho nejnadanějšího umělce, leda by maloval zátiší se semafory.
Takže jste-li obklopen lidmi s utlumenou mozkovou činností vlivem vyvstalé dopravní situace a nechcete strávit celý večer, který měl být věnován jídlu a odpočinku, na jedné křižovatce, vjedete do křižovatky, která se přece jen malinko uvolní, také. Jenže než odbočíte, řidiči jedoucí po hlavní zařadí rychlost, nasadí na oči klapky, zkřiví svůj už tak přiblblý výraz a vyplňují i tu nejmenší skulinku pro případ, že by byli ohroženi jedním autem z vedlejší silnice.
Po vizuálním zážitku se semafory se zapojují do hry další smysly, a tak zvuk klaksonů drásá moje ušní bubínky. Pozadu nezůstává poměrně zdařilá neverbální komunikace všech aktuálně uvězněných řidičů v dané křižovatce. Jeden háže zběsile rukama, druhý kroutí hlavou, div mu neupadne (ale nebyla by to škoda, jsem si jistá, že v ní stejně moc nosit nemůže) a třetí opírá dlaně o střed volantu, aby o sobě dal vědět. Blbec – jedno auto z miliónu, kam tě asi tak teď někdo pustí, proč jsi tam teda jezdil, když jsi nemohl dál?! Vykulené oči řidičů, kteří všichni v jednu chvíli chtějí pokořit stejný cílový bod – zařadit se do jednoho pruhu – jsou nezapomenutelným zážitkem, jenž si s sebou odveze každý, komu nestihne prasknout žilka.
Bylo by logické řešit tuto vzniklou situaci zipovým zařazováním, ale to by bylo příliš jednoduché. Toho bohdá nebude, aby český řidič z ucpané křižovatky bez škrábance utíkal. A tak se všichni třeba postavte na hlavu, když se nedokážete zipově zařadit. Jak by řekla moje kolegyně – Tak jeď, magore, nebo Tě vyzuju z bot, někdy také: nebo Ti sklopím zrcátko. Ale magoři jsou proti myšlení imunní, mají přece pedál ovládající plyn.
A tak mám zkažené zase jedno odpoledne… I když – je to dobré – teď se tomu musím smát…
