Odmala mám takovou zvláštní zálibu, užívám si kontakt s prodavači nebo číšníky při svých každodenních nákupech.
Ten pocit, když víte, že jste rozesmál někoho za pokladnou a on stejnou měrou pohladil na duši i vás, je něco, na čem jsem skoro závislá, a chodím si vždy pro další dávku zábavy. Někdy to bývá i výzva.
Pamatuji se, jak jsem ještě jako holčička (bylo to před silvestrem) chtěla v obchodě sama objednávat a velmi rozhodně jsem u pultu s uzeninami sdělila, že bych si přála 20 kilo poličanu. Prodavačka se od srdce zasmála a oponovala, že se obává, že tolik ho mít nebude. Zhrozila jsem se, že je vše vykoupené, a vyděšeně pohlédla na svou mamku, která se stejným zábleskem v očích opravila mou objednávku na 20 deka. A pak si laškovně s paní prodavačkou povídala po zbytek nákupu.
Své přešlapy jsem postupem času pilovala. Stojíc v dlouhé frontě u pultu s masem jsem běhala myšlenkami někde jinde, až náhle přišla řada na mě. Ve snaze rychle sesmolit požadavek, vypadlo ze mě: „Prosím vás, já bych chtěla prsa.“ Naneštěstí ten den tam byl zrovna prodavač, takže se začervenal víc než čerstvě nařezané hovězí a až tehdy, kdy jsem rozesmála zbytek fronty za mnou a utlumila svůj smích, propadl spontánní zábavě i on. (Navíc mi to připomnělo můj někdejší výrok na semináři k dějinám pravěku, kde jsem před všemi oznámila téma svého referátu slovy: „Já bych si vzala toho muže z ledovce.“)
S úsměvem vzpomínám i na letošní předvánoční nákupy. S přítelem jsme vyrazili koupit nějakou tu lahvinku dobrého koňaku jako dárek. Jedna z prodavaček ihned zareagovala: „Dobrý den, co to bude?“ Přítel: „Dobrý den, no my bychom chtěli nějaký dobrý koňak,“ a podával prodavačce jednu láhev, která mu přišla vhodná. Prodavačka: „Tak to jste vybral správně, ten vám bude chutnat.“ Přítel: „No to je dárek pro bratra, tak snad se podělí.“ Prodavačka hbitě zareagovala: „To určitě.“ (S takovým tím přízvukem sportovce v rozhovoru pro televizi.) Já: „No řekla jste to správně, akorát jste v tom hlasu měla mít trošku více ironie – Tak to určitě.“ Všichni jsme se tam náramně pobavili a nákupy plynuly dál v pohodovém duchu. A to je to, co na tom zbožňuji.
Pro všechny prodavače, prodavačky, číšníky a lidi, kteří tvoří součást našich životů, mám zvláštní místo ve svém srdci. Vím, že ne vždy jsou k nám všichni vstřícní, ale každý míváme náročné dny, a pokud potkám někoho zamračeného, okamžitě to beru jako výzvu, jestli ho dokážu přinutit k úsměvu. Věřte nebo ne, většinou se to povede. Jak říkal Vlasta Burian ve filmu Zlaté dno: „Každého zákazníka je potřeba nejméně dvakrát obdarovat – pozdravit a usmát se.“
V dobách studií, kdy jsem chodívala vypomáhat své mamce do pizzerie, jsem se musela upřímně smát, jak při odchodu každého zákazníka tím malým podnikem zazněl pozdrav na rozloučenou: „Na shledanou.“ Načež se spustila doslova lavinová ozvěna – servírka na baru odpověděla: „Děkujeme, na shledanou.“ Tu vykoukla ven od pece moje mamka, usmála se a řekla: „Na shledanou.“ A pak třeba já a další kolegyňky v kuchyni jsme rovněž zvolaly, pro odcházejícího hosta již takřka neslyšítelně: „Na shledanou.“ Byla to lavina vřelosti. Až komická, ale tolik příznačná pro pohodový podnik. Zákazník a pán – to je prostě nutná symbióza. Potřebujete se navzájem a vždycky je na člověku, jak si to chce prožít a s jakým pocitem chce odejít.
