Když jsem končila základní školu, netrpělivě jsem vyhlížela prázdniny a svou první brigádu, o niž jsem musela tehdy sakra bojovat, abych ji vůbec získala. Všechny brigády mizely před očima, vydělat si peníze nebylo tak jednoduché.
Ovšem dnes jdete po městě a takřka na každém druhém podniku čtete ceduli, že přijmou brigádníka. A ono to tam visí jeden týden, druhý týden, jeden měsíc, druhý měsíc… Tak si říkám, jak je to možné?
Rok se s rokem sešel a my ten inzerát vyvěsili také... Marná sláva... Ano, přihlásilo se několik jedinců, spíš podezřelého původu a v mnoha případech na první pohled zvláštní existence. Ale na první dojem není radno vždycky dát. Navíc v dnešní době... Tak čekáte, až dotyčný dorazí. Pokud vůbec dorazí, nečekejte žádné košer oblečení. Kdyby byl dotyčný předtím zrovna na paintballu, tak vám klidně přijde zmalovanej od hlavy až k patě rovnou odtud. No nic, nádech, výdech a snažit se mladého či mladistvou nevyděsit. Počáteční zaražení se očekává. Stejně tak se očekává, že bude chvíli trvat, než se dotyčný naučí práci, kterou mu dáte.
Klíčové je však nasazení. Na každém poznáte, jestli má zájem o to, co dělá, jestli se to chce a snaží naučit, a hlavně, jestli chce pracovat. A to je alfa a omega všeho. Nevím, jak je to možné, ale dneska prostě mlaďoši pracovat nechtějí. Nemohu si to vysvětlit jinak, než že jim rodiče zaplatí vše potřebné, a oni nemají důvod kazit si dva měsíce prázdnin, strávené nejlépe posedáváním na zastávkách... Já, když jsem si jako náctiletá chtěla koupit nový batoh do školy, tak jsem si na něj šla pěkně vydělat. A že jsem si ho pak jinak vážila. Dnešní mládě (a to nejsem tak stará) řekne, že chce tento krásný značkový batoh, třikrát si dupne a rodiče mu ho div sami nenasazují na záda. A my se divíme, proč nám tu rostou takové generace…
Ale jsou tu i tací, kteří jsou rodiči zřejmě donuceni, že pracovat prostě jít musí. Avšak problém je, že oni sami nechtějí. Přinesou si s sebou proto úhlavního pracovního nepřítele a de facto pronásledovatele současné doby – mobilní telefon. Žádná žvýkačka nedržela na kalhotách nikdy tak dobře, jako náctiletý svýma očima na mobilu.
Nuže, tu jsme postavili adeptku k dílu a… Asi bych ji mohla nechat v klidu vysochat, protože si troufám tvrdit, že se ani nepohnula. Jak jste ji tam postavili, tak jste ji tam našli. Dostala tedy přesné instrukce od A do Z. To hlemýždím tempem udělala a pak zase stála a koukala. Žádná vlastní iniciativa - vidím špinavé nádobí, umyju ho, vidím, že něco došlo, doplním to… Už proto, že čas v práci utíká daleko rychleji, když se něco děje, než když netrpělivě čumíte na rafičku, až poposkočí. Tohle asi dnešní mládež nechápe… Jsou to typičtí hodináři, možná že už jsou tím dokola jdoucím pohybem hodinových ručiček zhypnotizovaní. Více starostí než užitku… Já ve svých patnácti naběhla, nechtěla být za blbce a chtěla se vyrovnat ostatním pracovnicím, chtěla jsem udělat normu, abych měla dobrý pocit a abych měla i víc peněz samozřejmě. Ale tohle bezduché stvoření nic nechtělo, maximálně chatovat s ostatními o tom, kdo koho večer přepije. A to řeknu upřímně, tady měla příjemné zázemí, a když by byla vidět snaha, byly by brzy i výhody.
Nemůžu si pomoct, ale dítě, které nepozná, co to je si vydělávat, si nemůže ani vážit věcí, které má. Když půjde na studium, bude si představovat práci v kanceláři, s počítačem, vlastní automobil a samé výhody, jenže jakmile začne pracovat, bude v šoku. Tedy až tehdy, kdy mu rodiče přestanou strkat pod zadek měkký polštář pokaždé, kdy narazí, a chlácholit ho v jeho neschopnosti. Vše prostě začíná u výchovy a ve vzorech, které to dítě má, čemu se mimoděk naučí. A mě to štve, proč dneska není možné najít člověka, který chce pracovat? Sedět doma a žít virtuální svět je nuda.
