Nemyslím si, že bych byla jazyková puristka, ale mám své zásady. Například respektuji původ cizích slov, jež užívám ve své rodné řeči. Tak například ty zákeřné gnocchi.
Troufám si říct, že je to kámen úrazu většiny Čechů, ba co víc i obsluhy v italských restauracích. Vím, že se nejedná o záchranný vesmírný program, ale mrzí mě, že jsem se prozatím nesetkala s jediným číšníkem, který by věděl, že nenabízí „gnoči“ se sýrovou omáčkou, nýbrž „ňoki“. Když to objednáte správně, číšník neví, co že to vlastně chcete, v lepším případě odtuší a chybně se ujistí, zda opravdu chcete „gnoči“. Ani trpělivým zopakováním ničeho nedosáhnete. Číšník si pomyslí, že jste blb, a stejně vám naservíruje své „gnoči“, nevyvolá to v něm nejmenší pochyby, možná tak o vašem psychickém zdraví.
Podobně pak v každém období, kdy se napříč republikou konají zvěřinové hody, prožívám další jazykové kolapsy. S výjimkou jednoho jídelního lístku mi zatím pokaždé nabízeli v restauracích maso z Dany. Nejsem kanibal. Opravdu ne. Takový daňčí guláš bych si docela nechala líbit, ale toho dančího se raději vystříhám. Jak k tomu ty ženy přijdou?
Také vím, že v supermarketech se člověk běžně dozví věci, které možná nečetli ani učitelé základních škol od svých žáků, ale příliš často se setkávám s volným nakládáním spojení vcelku x v celku. Ano, je v tom rozdíl, a to vcelku zřejmý. Salám v celku, to je jiná muzika. Taky to tam vidíte?
Na co jsem však opravdu chytlavá, je výslovnost latinských názvů. Je pro mne vždy velikým zklamáním, pokud slyším někoho erudovaně mluvit o nějaké problematice a najednou z něj vyskočí latinský výraz nejčastěji s anglickou výslovností, případně italskou. Kazí to celý dojem projevu jedince.
A konečně musím zmínit i trend dnešní „sdílené doby“ na sociálních sítích, jímž je snaha předávat svým virtuálním přátelům myšlenky nebo třeba vtipy skrz sdílené příspěvky. Stává se mi, že se s leckterým takovým textem obsahově ztotožním, případně se u toho náramně pobavím, a tak bych těch několik slov poslala dál…, jenže sdílejte myšlenku s gramatickou chybou. Udělala jsem to kdysi dávno u citátu z Malého prince, neb jsem si řekla, že to je jazykový jev, který stejně většina lidí nepozná, ale dodnes si na to pamatuji a vnitřně s tím bojuji pokaždé, když se mám rozhodnout, zda ten či onen příspěvek budu sdílet. S ohledem na své svědomí už to ale nedělám, nemůžu se podepisovat pod texty s vědomými chybami, provinila bych se především vůči sobě samé.
