Že nejsem Pražanda, mi kouká přímo z očí a naštěstí se jí asi nikdy nestanu. Jsem na to patřičně hrdá, ovšem od té doby, co zde pracuji, je to trošku handicap, navíc přidá-li se k tomu má neschopnost orientace v prostoru,
je hotovo. Kdybyste mě snad někdy chtěli unést, jsem dokonalá oběť, jednoduše nevím, kudy bych se vracela, a tak bych snad radši zůstala s únoscem.
Naštěstí pro mne a věřím, že i pro spoustu dalších lidí, spatřily světlo světa chytré telefony, díky nimž se i stvoření mého vzezření mohou přesunout z bodu A do bodu B, stačí aplikace s navigací – ne, tady to nekončí – ještě je potřeba vhodný uživatel, protože když drží navigaci člověk, který je dezorientovaný už při hledání v seznamu kontaktů, navigace sama nic nezachrání.
A tak jsem si dnes zpestřila své odpoledne. Po práci jsem zvolila méně tradiční cestu domů, abych si takříkajíc výhodně natankovala. Měl mě varovat již samotný účel cesty – jakmile chcete levně natankovat, vždycky se do cesty připlete něco, co v důsledku způsobí, že se vám to prodraží. Pan Murphy by mi tuto teorii jistě odkýval.
Jako nic netušící šetřílek jsem tedy usedla za volant, pohodlně se uvelebila, zapnula navigaci, a jelikož jsem touto trasou nejela poprvé, nastavila jsem dost neprozřetelně (a jako bych zapomněla, s kým mám tu čest) cíl až domů, nikoliv na samotnou benzinku. Vlastně to měla být pouhá pojistka, kdyby se na cestě přihodilo něco nenadálého. Oproti klasické trase to psalo pouze dvě minutky navíc, co to je, že?
A tak jsem vyrazila. Jestli se něčím Pražanům podobám, bude to styl jízdy, to jediné jsem si s sebou přivezla už z jihu a nevím, jestli je to zrovna dobrá vlastnost, každopádně mi to pomohlo nabrat postupně ztracený čas. Nuže cesta se vyvíjela naprosto podle očekávání, než mi moje Alžbětka (rozumějte navigace) začala hlásit, abych odbočila vpravo, přestože jsem si byla naprosto jistá, že vždy jsem onu křižovatku projížděla rovně. Zpomalila jsem a házela na Alžbětu zděšené výrazy, proč se mnou zrovna teď laškuje, vždyť ví, že tyhle situace mě stresují. Nemohla jsem se rozhodnout – rovně – zatočit, nu sebekriticky jsem ji poslechla, přeci jen vím, jak na tom jsem. Ovšem nedomyslela jsem fakt, že milá Alžbětka mě vede nejrychlejší cestou domů, nikoliv na onu benzinku, kvůli které jsem vlastně tento směr nabrala. Když mi to došlo, vyřítila jsem se na úplně jiném konci Uhříněvsi. A kdo tudy jezdí, dokáže si představit, co je to za problém, když potřebujete přejet skrz centrum zpět v době špičky. Hodila jsem na Alžbětu zlověstný výraz, a ačkoliv to nebyla její vina, vybila jsem si na ni verbálně svoji zlost. A to se mi také patřičně vrátilo.
Otráveně jsem přenastavila navigaci na benzinku, což měl být úkon, který jsem měla provést hned zkraje. Takhle jsem si cestou prohlédla všechny uhříněvské výstavby a musím říci, pro příznivce sídlištní architektury by má dnešní jízda z práce byla opravdu vítaným způsobem, jak strávit slunečné odpoledne. Ale pro mě ne! Když jsem se prodrala tříkilometrovou kolonou aut k benzince (mimochodem nemělo cenu to vzdávat, protože směrem domů už to bylo taky zacpané, jakmile jsem zvolila první odbočku na čerpací stanici, a tak jsem to přetrpěla), natankovala jsem, šla zaplatit, tam jsem omylem požádala o ruku obsluhu pokladny, když jsem se ho ve chvíli, co pokládal ceduli „POKLADNA UZAVŘENA“, zeptala, jestli si mě ještě vezme. Ani nevím, co odpověděl, smála jsem se ještě při odchodu tak, že jsem to zapomněla… jenže zásadní otázka – kam teď, když cesta, kterou jsem se vracela a na níž mě Alžběta nadále vedla, byla tak strašně zacpaná.
Rozhodla jsem se, že se před Alžbětou blýsknu a natřu jí to. Začala jsem nebezpečně improvizovat. Přece o kousek dál musí být ta křižovatka, kde jsem omylem odbočila namísto k benzince k domovu. Nechápu to, ale nebyla. Já vůbec nevím, jak jsem se dostala na Štěrboholy, když jsem jela úplně jinam. Pravda, Alžbětu jsem ignorovala ve snaze, že až přijedu na tu správnou křižovatku, kterou zaručeně trefím, přeorientuje se na ten směr, který jsem si určila v hlavě. Nestalo se tak, a tak jsem se vracela zpátky k práci, protože to už byla jistota.
Chtěla jsem zjistit, zda mám na dálnici nějaké kolony, když to vezmu svou obvyklou cestou, ale zřejmě jsem dnes Alžbětu skutečně namíchla. Připadalo mi, že se mě chystá přejet, když se úplně nesmyslně šipka pohybovala proti mně, přestože dálnice byla opačným směrem, tentokrát jsem po ní skutečně jela, ale Alžběta mě ignorovala, zvolila na truc cestu proti mně. Orientačně mi to bylo jedno, ale ty kolony mi říct mohla. Na(ne)štěstí jsem už po Praze jezdila dobrou hodinu a čtvrt, takže z dopravní špičky se stal běžný čas. Tak takhle bídně na tom jsem.
Zeměpis mi na škole vskutku šel, jenže místo ulic jsem prstem na mapě hledala státy, bylo to o dost jednodušší. Orientaci v ulicích, hlavně v těch pražských, nechám raději na někom jiném a budu se držet rad moudřejších, i když mě jejich přepočítávání a robotický hlas mnohdy vytáčí. Holt znám pouze názvy městských částí, ale klidně vám řeknu, že vedle sebe leží Braník a Hostivař. Nic to se mnou nedělá. (Dobře, to jsem přehnala, ale je to fakt špatné!)
Celou situaci zachránil až prodavač v Lidlu, kde jsem se zastavila pro vínko a něco dobrého, abych uchlácholila svou beznaděj z nevydařené cesty… Když se mě ale zeptal, jestli už mi bylo osmnáct, usmála jsem se, ukázala občanku a přemýšlela, jestli mu nenabídnu sňatek. Ale to nejde, mám už přeci něco rozjednaného na benzince v Uhříněvsi…
