Jsem žena, do jisté míry určitě emancipovaná, ale stále si myslím, že zdravě. Ovšem za poslední dobu slýchám ve svém okolí takové historky, že se nad touto otázkou musím zamyslet hlouběji. Nuže takto to vidím já.
Věc první – rande. Aneb jak to všechno začalo… Nebo taky skončilo! Věřím, že každý máme jiné zkušenosti, jiná očekávání, jiná přesvědčení. Ale… Má zkušenost praví – jít na rande pouze s tím, koho alespoň trošku znám, mluvila jsem s ním a je mi skutečně sympatický, jinak vystavuji obě strany trapným chvílím, mnohdy s grandiózním vyvrcholením na konci večeře, kdy dojde na placení. Vždy jsem byla připravená na podobné schůzce za sebe platit, ale popravdě to při prvním rande žena asi neočekává. Naivně věřím, že platí staré tradice a muž, kterému přijdu sympatická a který mě pozval na rande, počítá se společenskou úlohou, která k takovému aktu odjakživa patřila, respektive asi patřívávala. :D Osobně jsem se s podobně vyhrocenou situací nesetkala, ale skutečně často teď slýchám, že je skoro pravidlem platit na prvním rande jen za sebe. No dobře, žádá-li si to situace, svět se nezboří, ale je to gesto, kterým by se dotyčný hoch měl blýsknout. Ovšem stát se mi to, co mé kamarádce, nevím, jestli toho chudáka ještě nepočastovat pohlavkem. Chlapec ji pozval na rande, a když došlo na placení, naprosto bez obalu řekl: „Doufám, že nepočítáš s tím, že to zaplatím za oba. Víš jak, dneska si to holky myslí. Vždyť ještě ani nevím, jestli z toho něco bude, že jo?“ Tak to je debil, který by se na vztahovou rovinu neměl vůbec pouštět. Chápu, že někdo je z vysněného objektu zklamaný a přijde mu zbytečné za „ono proběhlé“ platit, ale když už je to tak bídné, dá se z toho přeci vybruslit jinak… Ačkoli já si prostě stojím za tím, že být oním chlapem, postavím se k tomu čelem, sám sis ji pozval, sám zaplať a příště už nikoho nezvi na rande dřív, než poznáš, že to nebude utrpení, ale že ten člověk je Ti vážně sympatický, že tě ty peníze nebudou mrzet. Navíc pozvat někoho na kávu snad není otázka života a smrti, věřím, že to měsíční rozpočet tolik nenaruší. (Pokud těch dam nezvete pět denně. :D)
A teď šup na druhou stranu. Dámy, také my si musíme něco uvědomit. Doba se vyvíjí a předpokládám, že většina z nás již nežije v přesvědčení, že stráví svůj život na gruntu jako poslušná hospodyně, jejíž jedinou prací bude starat se o jídlo pro hospodáře, děti a běh domácnosti a nebude mít žádnou možnost vlastních příjmů (protože taková úloha ženy ve společnosti odpradávna byla), věřím, že chcete od všeho něco, chcete do jisté míry prostor pro své působení, rozvoj, seberealizaci a přejete si s partnerem souznít, přejete si, aby vám v budoucnu pomáhal (čímž nemyslím, že on bude žehlit a vařit, ale prostě že vám občas pomůže, pohlídá děti, když nebudete stíhat, uvaří, aby vám udělal radost… a tak dále). Ano? V tom případě přece nemůžete žádat po partnerovi, aby za vás jednak vše dělal a ještě vše platil… vy byste lítaly s kamarádkami a on by chodil do práce, z práce, živil se ve fast foodech a pral si, když šatník začne připomínat vykradenou skříň, protože máte svůj život a nemáte čas na domácnost. Nenabízí se zase nic jiného než nějaký ten kompromis. Vždyť o tom ty vztahy jsou, ne? A tak když už jdete s partnerem na několikáté rande, proč by to měl stále platit on? Vyděláváte si? Pak mi v dnešní době přijde naprosto logické se ve vztahu dělit, doplňovat, souznít… Jednou naplánujete něco vy, zaplatíte to… Jindy váš partner, pozve vás… Nemělo by se tahat za provázek jen z jedné strany. Vyděláváte si stejně jako on (byť ne ve stejné výši, ale to na tom nic nemění). A i když se vám to může stát utopické, není to nemožné. Funguje to. Že vás nechce nechat zaplatit? Existují i jiné možnosti než jen platby za večeři v restauraci… Chodíme přece na nákupy potravin, kupujeme lístky do kina online… těch možností je…
A teď přeskočíme finanční stránku a vrhneme se pěkně po hlavě na společenská gesta. Upřímně, když mi přítel poprvé v restauraci sundával a nandával kabát, byla jsem ohromená. Připadala jsem si jako ve filmu. To se ještě dnes děje? Řekněte, koho takové drobnosti nepotěší? A tak chceme být sice emancipované a připadat si jako zcela soběstačné, přesto věřím, že je v každé z nás ta romantická a rozněžnělá struna, na kterou když se brnkne, srdce zaplesá. Ne že byste nákup neunesla sama, ale určitě vás potěší, že vám partner vzal tašku s nákupem, protože ji přece nebudete tahat sama, když je těžká. No přece mu nepohrozím, ať se té tašky ani omylem nedotýká, protože já to snad unesu. Vůbec ne, prostě o tom to není. Děláte něco na baráku, na zahradě? Sekat trávu je už dnes často ženská doména... a proč ne? Mě to například ohromně baví. Že stavíte barák a máte nosit materiál? Když to neváží dvacet kilo a vy se nezlomíte vejpůl po jednom kroku, proč byste nepomáhala? Věřím, že to zase ocenění muži. Navíc děláte-li vše tak nějak napůl, jednou on, jednou ona… máte pocit rovnováhy a spokojenosti, nemáte důvod si připadat hloupě, že ležíte, zatímco ten druhý maká či naopak.
A tak emancipace, neemancipace. Když vše funguje, ani vás to nenapadne. Chlap, který se o svou partnerku zajímá a zvládá svou práci a svůj život, nemá ani potřebu se vedle ní cítit slabý, myslet si, že je v jejím vleku a jejím otrokem. Stejně tak žena, která je soběstačná, přitom ocení, když jí partner pomůže, bývá spokojená a nepotřebuje řešit žádnou emancipaci. Prostě žijme tak, jak můžeme, dnešní společnost se od té v 19. století opravdu liší… Ale jedno zůstalo stejné, chlap chce být chlapem, žena chce být ženou… a co přesně to znamená, to máme každý nastavené jinak, důležité je potkat a zvolit partnera tak, aby se k vaší povaze hodil, pak je vše jednodušší, protože vaše role se doplňují a jste spokojení.
