Nejsem podnikatelka, nutno říci na úvod. Přesto nesnáším větu: „Ááá, pan podnikatel si žije, co?“ No tak proč si takhle nežijeme všichni? Začít podnikat je vlastně asi to nejjednodušší – prorazit, uspět a udržet se, to už je ale jiný level.
Je až neuvěřitelné, že lidi vždycky vidí jen to, co si člověk časem vybuduje a koupí, nikdy se nezamyslí nad tím, co vše pro to musel udělat, obětovat, a především – většina z nás má přeci tu samou možnost… Jenže?
Co umím tak dobře, abych s tím dokázal uspět ve světě, mezi konkurencí? Čím dokážu ochromit trh? A co ten risk, že většina podnikajících juniorů si na začátku musí půjčit peníze, aby mohla vůbec něco rozjet? To je také stres, o nějž mnozí nestojí. A dokážete-li začít, nemáte ještě ani trošku vyhráno.
Rozjezdy v podnikání jsou povětšinou tím nejhorším. Začínáte často sám, protože další zaměstnance rozhodně alespoň zkraje nemůžete platit (přičemž mnohdy znamenají spíš starosti navíc, než pomocnou ruku). Jste proto od rána do noci v jednom kole. Pokud máte rodinu, malé dítě, vůbec si jich neužijete, protože musíte být neustále v práci, a tak se jim snažíte věnovat ve všech možných chvílích, jak jen to jde, nicméně i tehdy nejste úplně volný, pořád je něco, co máte na starosti VY a žádá si to vaši přítomnost, nebo to nebude fungovat a něco to ohrozí. Dokud není splaceno, pořád za sebou máte ten šedý stín, ať už nad vámi svítí sluníčko, nebo ne.
Máte sice čas, který si organizujete povětšinou sám, ale přizpůsobujete ho všem povinnostem, které jsou nutné zařídit. Vy sám si musíte myslet na svou práci, myslet na práci druhých, pokud již někoho zaměstnáváte, myslet na včasné placení, na to, aby vše fungovalo, a stále své podnikání zlepšovat, jít dopředu, nezastavit v mrtvém bodě…
Ale je tu jedno velké plus – děláte sám na sebe, což je něco, co „závidím“ podnikatelům také já. A tak proč jsem ještě nezačala podnikat sama? Vím snad, že uspěju? Jak dlouho bude trvat, než se chytím mezi ostatními, a povede se mi to vůbec? Chci mít klid, až budu vychovávat svoje děti, chci se jim věnovat… Třeba se jednou rozhoupnu, třeba ne, jedno vím ale jistě: není to jednoduché, a pokud se někomu daří a něco vybudoval, má můj obdiv a respekt, ne závist!
