Nikdy nebudu komentovat politiku. Nikdy nebudu komentovat politiky. A už vůbec ne pitomosti pravidelně vypadávající z pana prezidenta. Nikdy nebudu komentovat práci státní správy. Nikdy nebudu komentovat jakýkoliv úřad státní správy………. Ale znáte to – NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY !!!!!!
Bylo to před rokem. Žehlil jsem resty. Nejsem žádný vzorňák a na něco vždy zapomenu. A tak chodím s pokorou a prosíkem. Snažím se domluvit. Většinou se to i povede, i když to taky něco stojí (na pokutách a penále – ne na úplatcích !!!!).
Zaklepu na jednu z mnoha kanceláří na mnoha patrech jednoho z mnoha úřadů státní správy. Je úřední den, přibližně kolem desáté. Vyčkám na „dále“ a vejdu. Přistoupím k přepážce. Spojovací dveře na levé i pravé straně otevřené. Zkrátka vše naprosto trendy – transparentní. Paní za přepážkou mi ochotně vypočítává, kolik mě moje poslední „opomenutí“ bude stát. Čekám. V kanceláři nalevo běží čilý hovor, kolik neplatičů již obeslali a kolik jich ještě zbývá. Ochotná paní úřednice stále počítá.
Podívám se koutkem oka i do kanceláře vpravo. Tam je totiž klid. A aby nebyl. Přímo vedle otevřených dveří se rozkládá pracovní stůl. Na něm se rozkládá počítač. Je vypnutý. Na pracovní desce se rozkládá klávesnice. A na klávesnici, s rukama pod hlavou a hlavou na rukou, se rozkládá úřednice. Spí spánkem spravedlivých. Myslel jsem, že jsem se přehlédl. Ve skoro „open space“ kanceláři, v pracovní době, v úřední den. Spí.
Ochotná paní mi spočítala můj závazek a po deseti minutách odcházím. ´
Odcházím potichu.
Nerad bych někoho budil.
Už na chodbě přemýšlím, kde si půjčím, abych řádně a včas splatil svůj závazek státu. Nevezmu si přece na svědomí, aby se paní, až se prospí, dozvěděla, že jen a jen kvůli mně nebude mít na účtu svoji, státem garantovanou a pravidelně valorizovanou, mzdu, ke které se tak pracně prospala.
Co bych to byl za člověka.
Tak dobrou noc, státní správo……
