Nezřídka proniknou na veřejnost úvahy a dohady o tom, kdo vlastně vládl a vládne světu, kdo ho ovládá. Nejčastěji jsou jmenováni zástupci řádu „Zednářů“, „Templářů“ nebo židovské menšiny. Je ale možné, že všechno je úplně jinak. Velmi pravděpodobně totiž světu již delší dobu vládne řád „Disidentů“...
Odbarvený symbol komunismu...
Tím samozřejmě ani zdaleka nemám na mysli jen naše bývalé české nebo sousední slovenské disidenty, jímž se několikaletý odpor (slovo „odboj“ mi pro činnost v kotelnách a hospodách přijde trochu nevhodné) proti komunistickému režimu ve většině případů bohatě vyplatil a mohou tak svá „postproduktivní“ léta a důchodový odpočinek trávit za zcela jiných podmínek než byli za komunismu zvyklí a v mnoha případech po té, co mezitím stačili ne na krátkou dobu okusit, jak chutná moc...
Jak všichni dobře víme, zástupci disidentské obce se dostali k moci nejen v bývalém Československu, ale i v jiných zemích, které někdy měnily politický systém a nemluvím tím nyní jen o střední a východní Evropě. Podle všeho být nebo se prohlašovat za „disidenta“ bylo velmi výhodné nejen u nás, v Maďarsku, Východním Německu, Polsku, Rumunsku atd., ale i v jiných krajinách, kde vládl nebo ještě vládne nějaký „totalitní“, byť ne vždy čistě komunistický, režim. Latinská Amerika je takových případů plná a to nemáme na mysli jen „Fidelovu Kubu“...
Disidenti jsou známí tím, že se vždy silně vzájemně podporovali a jednotlivé skupiny i z jiných států bývaly vždy propojeny. Forma podpory samozřejmě nebyla vždy jen morální, ale velmi často spíše materiální a finanční. Vlna „morálních“ odpůrců každého systému, nakonec po dosáhnutí svého záměru, tedy změně režimu nebo alespoň vlády, kupodivu neskončila v pozadí společnosti, aby si i nadále udržovala odstup a mohla vývoj situace objektivně pozorovat a hodnotit, nýbrž přímo u moci, lidově řečeno – „u koryta“...
Dle toho, co je možné odvodit z nedávné historie i okolních států, vůle členů řádu “Disidentů“ po vládě a moci je jim společná a jsou pro ni schopni obětovat daleko více než běžný občan. Například svou osobní svobodu. Bohužel, v kontextu plynoucího času, to pak povětšinou vyznívá jako „falešné sebemrskačství“, ideál všem tak dobře známý z jiné ideologie – křesťanství. Neboť, čím více budu trpět nyní, tím lépe se pak budu mít potom....
Jak vidno, nic originálního, ani nic nového pod sluncem...
Největším paradoxem pak ale je a jak jsme si mohli všimnout především u nás, že být disidentem, odpůrcem a nesmlouvavým kritikem těch, co právě vládnou ještě neznamená, že já sám umím vládnout lépe než ti, kterým jsem byl tak nesmiřitelným nepřítelem. I proto nejen mě zajímá, jak se u moci budou chovat ti členové řádu „Disidentů“,kteří jsou momentálně tak „silně“ pronásledováni kubánským režimem...
Zda také svým drahým spoluobčanům dopřejí „veleúspěšnou“ kupónovou privatizaci či "dolarové" restituce, aby si kapsy naplnili nejen oni, ale i ti, co je před tím tak pronásledovali nebo zda také po několika letech začnou „kout pikle“ s bývalými „rudými revolucionáři“, aby se za každou cenu udrželi u moci a nebo zda nakonec zjistí, že nyní svobodný lid „jejich země“ má „blbou náladu“, aniž by vlastně přesně věděli proč...
