Předpokládané uvolnění vztahů mezi Havanou a Washingtonem, díky nové vizi zahraniční politiky amerického prezidenta
Baracka Obamy rozsvítilo poplašná světla v nejednom vládním sídle evropských i
latinskoamerických politických špiček. I proto můžeme již několik týdnů sledovat,
jak se představitelé různých států div nepředbíhají mezi sebou o to, kdo z nich bude v
Havaně dříve, kdo se vyfotí se stárnoucím komandantem nebo koho kubánští oficiální zástupci dokonce potěší svojí osobní návštěvou...
Zdá se, že zajistit si náklonnost Havany před předpokládanými vnitřními i vnějšími změnami, které na sebe nedají dlouho čekat, se ve světové politice stává téměř módou. Při těchto setkáních je pak možné sledovat jeden zajímavý aspekt - a to: když ne přímo určitý druh obdivu, tak určitě respektu a úcty k tomu, co kubánský režim dokázal překonat a dokázat.
Paradoxně k tomu dochází právě přesně při padesátém výročí kubánské revoluce a v době, kdy finanční krize otřásá již nejen Spojenými státy, ale celým světem, kdy se již nahlas mluví o možné nacionalizaci největších amerických i evropských bank, kdy se hledají nové principy a možnosti regulace světového finančního systému, v době, kdy se otevřeně a nahlas mluví o krizi kapitalismu jako takového…
Domnívám se, že pro nás pro všechny, bez rozdílu zda jsme přátelé nebo nepřátelé kubánského režimu, je více než překvapivé, že padesát let trvající karibský komunismus v podání bratrů Castrových dokáže oproti jiným “demokratičtějším” vládám v karibském regionu, zajistit svým občanům, co jiní přes všechny snahy nedokážou – kvalitní vzdělání, bezplatnou zdravotní péči na slušné úrovni, nízkou úroveň kriminality a postarat se, aby v tradičně chudém regionu nikdo neumíral hlady. Toto vše i přes permanentní americké embargo, časté sankce zemí Evropské unie, témeř dvacet let po pádu komunistického bloku a tedy přerušení “vzájemné hospodářské” pomoci především ze strany bývalého Sovětského svazu a přes nemálo přírodních katastrof, způsobených ničivými hurikány, které jsou schopny během pár hodin vrátit kterýkoliv stát nebo oblast o desetiletí nazpět…
I proto si dnes mnoho lidí, nejen vysokých politiků, uvědomuje, že kubánský model “karibského socialismu”, je třeba více než kdy jindy brát nejen v potaz, ale počítat s ním jako s úspěšnou alternativou k jiným systémům existujícím zejména v karibském regionu, které ve většině případů skončily fiaskem.
Zvýšený zájem o Havanu v posledních měsících a nesporný zájem mnoha státníků o obnovení starých kontaktů a navázání nových relací před očekávanými změnami je toho jen jasným důkazem.
Změny, které jistě přijdou, by však měly být a jistě i budou pomalé, postupné a v rozmezí několika následujících let. Jedině tak dokáží současní i budoucí kubánští představitelé moci kontrolovat celý proces a nedopustit se těch samých nebo podobných chyb, které udělaly vlády všech bývalých komunistických států sovětského bloku v devadesátých letech.
Pokud se Kuba chce i nadále pozitivně odlišovat od ostatních zemí v karibském regionu a celé Latinské Americe a udržet si svou pozici, musí si udržet kontrolu celé situace při zavádění změn, zejména těch ekomonického rázu. Podstoupit zkoušku svého systému tím, že ho celý bezhlavě vydá do rukou soukromému sektoru, by bylo více než riskantní. Není totiž si tak těžké představit, že by poté potomci těch Kubánců, kteří dnes mají v porovnání s jinými národy Latinské Ameriky skvělé vzdělání, skončili za pár let v moři analfabetismu, ze základní zdravotní péče by byl pro pár vyvolených dobrý byznys a pro zbytek martýrium, potravin by zřejmě byl zcela určitě větší výběr, ale většina obyvatel by je neměla za co koupit a pádem bezpečnostního systému by z Kuby bylo další ideální území pro drogové kartely prodávající 99 procent své produkce kam jinam, než na největší drogový trh světa – USA.
Tak jak je tomu totiž bohužel, v ostatních karibských státech. Pro příklad není třeba chodit daleko, stačí se obéznamit s aktuální politickou a ekonomickou situací v sousedních zemích – Dominikánské republice, Jamajce, černém Haiti a americkém Portoriku…
Pro toto všechno a mnohem více je třeba doufat, že změny, které Kuba potřebuje, budou probíhat pomalu, trpělivě a s jistým konzervatismem, který je kubánskému režimu naštěstí - vlastní…
