Obrovitá pevnost, s rozměry vymykající se lidskému chápaní spolu s umístěním na samém vršku vysokého pohoří dokázaly vzbudit okázalý respekt v každém smrtelníkovi. Ať už v tom, který se plavil k břehům Haiti od Atlantického oceánu a měl tedy nedobytelně vyhlížející pevnost přímo před očima již ze vzdálenosti několika kilometrů, nebo tomu který se odvážil vyzvat svůj osud na souboj a vydat se do hlubokého vnitrozemí státu, kde vojenský převrat a ozbrojené protesty patřily a patří na denní pořádek.
Na stoeše Karibiku...Martin Z. Historické prameny říkají, že během třináctileté výstavby této pevnosti zde zahynulo přes dvacet tisíc otroků. Legendy pak mluví i tom, že k smrti unaveným otrokům byly uřezávany nohy pod koleny a jejich krev pak používána jako pojivo místo cementu a vápna do "malty", kterou byly dohromady lepeny jednotlivé kameny tvořící vlastní stavbu. Tato směs mýtů a pravdivých informací přidávala naší výpravě na zvláštní morbidnosti, ale nikdo z nás nebral tyto informace příliš vážně. Přesto jsme vstupovali do samých útrob pevnosti se zvláštním pocitem bázně a respektu. A jednou z prvních dochovaných věcí, které jsme našli za několikametrovými zdmi v částečné temnotě a porostlé mechem a lišejníky, byly dvě, z větší části úplně zachovalé, pece na lidská těla… Po zbylou dobu prohlídky pevnosti, kdy nás vůbec nikdo nedoprovázel, protože všichni domorodci zůstali stat před vchodem, jsme se mrazu chodícím po našich zádech, již nezbavili. I proto již pak nebylo těžké uvěřit dalšímu mýtu, který říká, že opuštěná pevnost slouží za "královské sídlo" tolik obávaným bohům, všem dobře známým z kultu “vúdú”.
Kult “vúdú” má obrovský vliv na místní život a kulturu a lpřed pár lety byl uznán vedle křesťanství za oficiální náboženství na Haiti. Byl to jeden z ústupků katolického prezidenta Jeana-Bertranda Aristida, jenž měl přispět ke zklidnění rozjitřené atmosféry, který mu ale nepomohl k tomu, aby byl v roce 2004 svržen a v zemi ke zklidnění nebezpečné situace rozmístěna vojska OSN. Kdo se z haitských obyvatel nerealizuje v rituálech, následuje za hranice statisíce krajanů, a to i za cenu ponižování a neuvěřitelně nízkých výdělků. Nejčastěji pak právě do Dominikánské republiky, kde v neuvěřitelné bídě nelegálních haitských usedlíků žije přes million. Přesto pro většinu znamená emigrace spásu, neboť jim umožní žít ve zdánlivé svobodě a ne pod policejním dohledem, jak tomu byli a jsou nuceni již po několik desetiletí během střídajících se diktatur. Také kvůli tomu je momentální situace ve státě pro většinu osob nepřehledná a rasismus "naruby", který se v poslední době na Haiti rozmáhá, ztěžuje komukoliv z "bílé" rasy nejen návštěvu, ale jakýkoliv pokus o sblížení s místním obyvatelstvem, jak jsme měli ještě na vlastní kůži zažít.
Extrémní chudoba a naprostá absence alespoň základní sociální nebo zdravotní státní politika pak je příčinou toho, že oficiální čísla mluví o 10% populace nakažené AIDS. I proto nás chuť na jakékoliv sexuální dobrodružství s tak v Dominikáně vychvalovanými haitskými ženami přešla ještě než jsme ji vůbec dostali. Podle “zaručených” zpráv haitské dívky i ženy mají od svých božstev do vínku dán, automatický, ale plně kontrolovatelný stah vagíny při sexuálním styku, což je prý důvodem neopakovatelné “rozkoše” těch mužů, které tuto zkušenost absolvují. Možná, že právě tento “trik”, kdy domorodá žena muže u sebe v nitru “uvězní” nebo “vyždíme” (to v tom lepším případě) bude základem pověstí o haitských ženách, které byly schopny si podrobit a podmanit jakéhokoliv muže…
O tom všem jsme diskutovali, když jsme stanuli na “střeše” pevnosti s impozantním výhledem a po všech stranách spadajícími svahy do kilometrové propasti s výjimkou cesty, po které jsme se sem vyškrábali. Říká se, že návraty jsou nejtěžší. Čas utíkal a my jsme najednou zjistili, že na to abychom se dostali na hraniční přechod do doby než se hranice neprodyšně uzavře zbývá jen hodina. Prožité kušenosti s cestou k pevnosti nám dávaly jen slabou naději, že to stihneme. Netrvalo dlouho a začal padat soumrak a nám stále ještě k hranicím chyběl pěkný kus cesty. Když padla neprodyšná tma a přestože řidič bez ostychu předváděl své řidičské umění, začaly se mezi nás vkrádat obavy a z pohledů se vytrácela kuráž, dnes ne poprvé. Všem nám bylo jasné, že zůstat v těchto končinách přes noc znamenalo v lepším případě být jen okraden, v tom horším...zůstat zde již navěky.
K ponuré atmosféře příspívalo i to, že jsme každou chvíli míjeli nějaký hřbitov, jejhož hroby pokaždé hýřily všemi barvami (aspoň to nás povzbuzovalo…) a které k našemu překvapení byly všechny stavěné uprostřed měst a vesnic. Vyhnuli jsme se úspěšně i několika vojenským kontrolám, abychom již téměř zoufalí rozpoznali, že jsme blízko hranice. Konečně řidič šlápl na brzdu a my v pološeru světel našeho vozidla rozeznali obrysy uzavřené železné brány. Vedla k mostu přes říčku spojujícímu tolik odlišné státy. Zoufale jsme se rozhlíželi a pozorovali, jak se odkudsi vynořují tmavé postavy. Hladina adrenalina vzrostla na nejvyšší hodnotu a tlukot ozývající se zpoza našich hrudních košů musel být slyšet na druhé straně hranice… Náhle ten, který nás celý den vozil, ukázal na svá záda a přikrčil se. Taktéž učinili i další dva z příchozích. Po chvilce nechápavého ticha jsme pak vyrozuměli, že nás haitští domorodci za úplatu přenesou na zádech na druhou stranu hraniční řeky. Situace poněkud bizarní, ale v tomto okamžiku jediné možné východisko. Hraniční řeka mohla mít šířku necelých 70 metrů a když jsme byli již těsně za polovinou zazněla ze tmy před námi směs výkřiků a a v ten samý moment se ozval zvuk dobře známý z akčních filmů. Kovové cvakání znamenalo jediné: skupina mužů v maskáčích odjistila samopaly a běží úprkem přímo k nám. Podíváme se po sobě... a konečně si oddychneme. Jsme na správné straně hranice neboli právě nás chytila po zuby vyzbrojená dominikánská pohraniční hlídka. Naše výprava do srdce Haiti za "osmým divem" světa úspěšně skončila.
Po pěti minutách byla “naše česká výprava” donesena haitskými občany až pod nos dominikánských samopalníků. Když se hladina adrenalinu v krvi ustálila na únosné míře, dokázali jsme ze sebe dostat otázku, která nám již několik minut vrtala hlavou: "Proč jste nestříleli?" Vojáci se na sebe podívali a pak se smíchem odpověděli: "Už před půlhodinou bylo ty vaše bílé obličeje vidět z druhé strany řeky. A na bílé... Na bílé my zatím ještě nestřílíme!" Vše ještě mělo pak téměř dvouhodinovou dohru ve vojenské pevnosti, neboť jsme byli vlastně na dominikánskou stranu “propašováni” a tedy se tam ocitli nelegálně. Naštěstí naše výřečnost především smotek bankovek americké měny vyřešil i naše vstupní problémy s migračním úřadem a my se mohli po půlnoci vydat konečně ke svým domovům…
Poznámka pro cestovatele: I když náš “výlet” do útrob Haiti skončil téměř “úsměvně”, nikomu návštěvu Haiti nedoporučujeme. Díky medializování problémů v Iráku, Blízkém Východě atd., není situace na Haiti v zájmu světových medí, ale únosy cizinců, smrt vojáků OSN, ozbrojené vzpoury jsou i tam na denním pořádku. Celá situace je velmi nepřehledná a samostatná výprava nebo výlet nemusí mít vždy šťastný konec a kromě jiného tam nefungují nejen mobilní telefony, ale ani ty normální.
