V první části článku jsem vymezil libertariánskou a konzervativní pozici ve vztahu k obhajobě svobody jednotlivce. Ani jeden z obou směrů nehájí svobodu principiálně a jejich filozofie vykazuje vážné trhliny, které jsou v konečném důsledku se svobodou v rozporu. Přesto vidím libertariány jako nejlepší politickou možnost, jaká je dnes k dispozici, narozdíl od konzervatismu. V druhé části se zaměřím na dvě konkrétní témata, na nichž se pokusím ilustrovat, proč konzervativce nelze pokládat za bojovníky za svobodu.
(Přečtěte si první část)
Konzervativci a štěstí
"Já jako katolík ... nesouhlasím, že právem člověka je sledování osobního štěstí,“ píše Petr Hájek a velice upřímně tím odhaluje podstatu náboženského pohledu na lidskou bytost (mimochodem, v posledních amerických prezidentských volbách podobným výrokem odhalil podstatu konzervatismu republikánský kandidát Rick Santorum). Jako mystik neuznává absolutismus rozumu, tedy není schopen uznat, že etické principy jsou otevřené racionálnímu odvození a odkazuje člověka na božskou autoritu, podle níž máme být morální nikoliv proti, abychom žili dobrým životem sami pro sebe, ale jednoduše proto, že jde o zjevení dokonalé vnější reality, jíž jsme podřízeni. Neměl-li by člověk nad sebou tento božský řád, konejšivý, jsme-li poslušni, ale tvrdě trestající, rozhodneme-li se po svém, jeho sledování vlastní cesty ke štěstí by skončilo u bezuzdného hédonismu a bezohledného zneužívání druhých lidí.
Objektivistická filozofie tvrdí něco jiného. Etické principy jsou poznatelné rozumem a ničím jiným. Člověk musí nejprve poznat, jak se má chovat, aby mohl nejen přežívat, ale i dlouhodobě prospívat a soustavně rozvíjet svůj život. A aby to mohl poznat, musí přemýšlet. Hledat svou cestu ke štěstí neznamená poslechnout každý svůj okamžitý rozmar, ale vidět svůj život v dlouhodobém horizontu, sledovat svou vlastní cestu, na základě svého hodnotového žebříčku, a být připraven poučit se z vlastních chyb. Pojem štěstí oddělený od racionality nedává smysl. Jestliže se někdo domnívá (což je možná to, na co Petr Hájek naráží), že zloděj či násilník, jehož životní cestu lemuje násilí páchané na druhých lidech, sleduje své štěstí, nemá pravdu. Násilí je totiž negací rozumu, a štěstí vykoupené iniciovaným násilím je rozpor. Racionální člověk jedná s ostatními na principu obchodu.
Opravdu přísně racionální přístup k vlastnímu životu je spíše vzácný, nežijeme totiž v kultuře, kde by racionalita byla pokládána za něco absolutního. Skutečně se můžeme setkávat spíše se slepým hédonismem, kdy lidé chtějí všechno, aniž by vlastně věděli proč. (Právě teď, v povánoční době, na mnoho lidí dopadají důsledky slepé snahy užít si Vánoce za cenu spotřebitelských půjček - domnívá se někdo, že ti lidé jsou nyní šťastni? Já si to nemyslím.) Náboženství však jako alternativu nabízí shrbené a ponížené sebezapření, v němž je pozemské štěstí něco výjimečného, nezaslouženého a podezřelého. Oba přístupy k životu jsou iracionální, a dlouhodobě ke štěstí vést nemohou.
Pokud Petr Hájek neuznává právo lidské bytosti na sledování osobního štěstí, znamená to tedy, že člověk nemá na štěstí právo? Že existuje autorita, která může jeho cestu ke štěstí překazit? Protože pojem "právo" znamená nebýt vystaven násilí, neuznáme-li právo na sledování vlastního štěstí (což v principu není nic jiného než právo na svobodu), musíme automaticky předpokládat, že na naší cestě za životním štěstím budeme omezováni - tedy, že nebudeme svobodní. Kdo nebo co nás má omezit, zda má jít o autoritu v podobě státu nebo o mystický příkaz naroubovaný na naše svědomí, o tom se Petr Hájek blíže nerozepisuje. Politické implikace takového přístupu k lidem jsou však evidentní.
Konzervativci jako hlasatelé veřejného zájmu
Druhým tématem, na níž lze ilustrovat přístup konzervativců ke svobodě, je pojem veřejný zájem, jenž jímž se ohánějí bezmála tak často jako kovaní socialisté. "Stát podporuje a zvýhodňuje rodinu, protože jde o veřejný zájem," píše Petr Hájek. "Je ve veřejném zájmu [rodiče] podporovat, protože bez dětí národ nemůže do budoucna existovat."
Ve skutečnosti však neexistuje nic jako veřejný zájem, protože veřejnost není jednající entitou; je pouhou sumou jednotlivců, z nichž každý má své vlastní osobní zájmy. Součtem těchto zájmů bychom snad mohli získat něco, co bychom s notnou dávkou představivosti mohli pokládat za "veřejný zájem", ale protože lidé jsou natolik různí, mají různé hodnoty, různé životní cíle, dovolím si předpokládat, že snaha o takový součet zájmů by byl naprosto marnou námahou, už proto, že lidské zájmy jsou vzájemně neporovnatelné a nelze je kvantifikovat.
Domnívat se, že existuje něco jako veřejný zájem, znamená předpokládat, že nad námi jednotlivci ční nezpochybnitelná autorita v podobě společnosti, jejíž cíle a zájmy jsou nezávislé na zájmech jednotlivců. Plynou z toho dvě otázky: jak tyto zájmy kolektivisté poznávají, a co dělat ve chvíli, kdy jdou "zájmy veřejnosti" a zájmy jednotlivců proti sobě. Kolektivisté v tom samozřejmě mají jasno, a má v tom jasno i Petr Hájek.
Veřejný zájem musí hrát prim - i kdyby se naprosto neshodoval s osobními cíli jednotlivců. Jestliže stát musí podporovat rodinu, a to nejen morálně, ale i finančně, znamená to jediné: veškerá taková podpora se bude odehrávat na úkor osobních zájmů jednotlivců, na úkor jejich majetku i jejich cílů. A nemá smysl utěšovat se, že podpora rodiny je ve srovnání s podporou všeho možného ještě v pořádku - je přirozená a dlouhodobě žádoucí. Jestliže totiž uznáme hodnotu rodiny jako něco, co plyne ze společnosti, neexistují pro její nároky vůbec žádné hranice. Principiálně nehraje roli, zda stát na podporu rodiny vybere jednu malou daň, nebo zda zavede tvrdou, totalitní rodinnou politiku, v níž zakáže potraty, rozvody, bude trestat bezdětné páry vysokými daněmi, a bůhví co by je ještě mohlo napadnout.
Není žádnou náhodou, že právě křesťansky smýšlející konzervativci jsou tak pevně přesvědčeni o platnosti pojmu "veřejný zájem". S jejich mysticismem je totiž jakákoliv víra v nadpřirozeno, v jakoukoliv vyšší realitu, oddělenou od našeho světa v naprostém souladu; víra v jakoukoliv vyšší dokonalost, jíž nelze v našem světě dosáhnout; a neustálý apel na nadřazenost vnějšího světa, jehož jsme pouhým nedokonalým a pokřiveným odrazem. Je v zásadě jedno, zda je touto vyšší, dokonalou entitou Bůh nebo jakákoliv abstrakce typu společnost, rasa nebo třída. Vox populi, vox dei. Nebo naopak.
Sledování tzv. společenských projevů a civilizačních tradic není v zásadě opět nic jiného než snaha o uchopení projevů abstraktní, neexistující bytosti, tedy v tomto případě společnosti. Podle kolektivistů se společnost projevuje jaksi nezávisle na jednotlivcích, vytváří své vlastní vzorce chování, jejichž podstata je pro nás něčím nerozpoznatelným - můžeme je jen slepě poslouchat. Proč bychom měli? Protože jde o projev něčeho vyššího, co existuje mimo náš nedokonalý svět. Nedokonalost a zkaženost jednotlivců může být korigována dokonalostí projevů společnosti: jednotlivci si sice možná přejí kouřit v hospodách, jíst nezdravá jídla, konzumovat, užívat si života, ale společnost si přeje něco jiného. A nám nezbývá než její přání uposlechnout - zakázat kouření, omezit nezdravé pokrmy, znepříjemňovat konzum a zatěžovat jednotlivce nezvolenými závazky, jakým může být třeba morální povinnost přivádět na svět děti. A to není nějaké přehánění - konzervativci toto skutečně vidí jako morální povinnost, jako to píše např. Roman Joch ve svém článku Civilizační velezrada. (Moji reakci najdete zde: http://www.aynrand.cz/view.php?cisloclanku=2008090501)
Nabízejí nám konzervativci diktaturu?
Všechna zla moderních dějin byla páchána ve veřejném zájmu. Žádný diktátor nenabádal lidi, aby mysleli na sebe, aby se sami snažili o své vlastní štěstí a užívali si dobrého života. Naopak, zaštiťovali se vyšší entitou - společností, v jejímž zájmu je zapotřebí se obětovat. Netvrdím, že Petr Hájek nebo Roman Joch jsou zakuklení diktátoři. Nemyslím si, že oni jsou těmi, kdo se snad někdy bude pokoušet zotročovat lidi ve jménu rodinné politiky nebo jiných vyšších nároků ve výrazně vyšší míře, než se to děje již dnes. Pouze se obávám, že jejich filozofie k diktatuře v principu míří, pouze jde o cestu klikatější a delší, než po které kráčejí sociální demokraté, progresivisté nebo třeba komunisté a nacisté.
A má-li pravdu objektivista Leonard Peikoff, který ve své nedávné knize DIM Hypothesis popsal myšlenkový kurs náboženských konzervativců jako v zásadě shodný s myšlenkovým schématem komunistů nebo nacistů, potom může být cesta od umírněných konzervativců ke konzervativním totalitářům rychlejší, než si myslíme - pro Ameriku odhaduje L. Peikoff přechod k nábožensko-fašistické diktatuře na padesát let, nepřijde-li zásadní změna. Pravda, nás může utěšovat, že je-li Česká republika nejateističtějším státem Evropy, neměl by nás takový vývoj potkat. Ale proč riskovat?
Konzervativci přeskupují své pozice a pokoušejí se zaujmout na pravici výraznou roli, u nás uprázdněnou po intelektuálním bankrotu ODS. Ale nejenom u nás - např. americká Tea Party, která je tedy spíše slepencem různých směrů tvořící opozici jak vůči demokratům, tak vůči apatickým a bezradným republikánům, ale náboženští konzervativci v ní hrají hlavní roli. Jakýkoliv shluk konzervativních hnutí, jenž se snad bude u nás vyvářet, nás nemá šanci přivést ke větší svobodě. Může nás sice dostat ven z Evropské unie, může krátkodobě zamezit těm nejhorším zlům, ale v konečném důsledku nemá žádná pozitivní východiska.
Minarchističtí libertariáni, tedy u nás Svobodní, se ke správné obhajobě svobody alespoň výrazně blíží, přičemž za zvláště důležité považuji, že v libertariánské politické filozofii není ani stopy po jakémkoliv nároku "vyššího dobra". I přes zjevné nedostatky ve své filozofii docházejí libertariáni ke správným závěrům. Oproti konzervativcům konzervativci je to naprosto zásadní rozdíl. V současné společenské realitě je to asi maximum, co můžeme žádat a tvrdit opak by znamenalo požadovat od politiky něco, čeho stejně není schopna. Bez řádné filozofické obhajoby, která musí mezi nejširší veřejnost proudit od intelektuálních a kulturních autorit, se jakýkoliv posun k principiální svobodě v určitém bodě nevyhnutelně zastaví. Strana jakou jsou Svobodní mohou, jak jsem poznamenal na začátku, při výjimečném úspěchu koupit takovým intelektuálům, racionálním filozofům, alespon nějaký čas. Konzervativci ne, protože jakýkoliv úspěch jejich vpravdě kolektivistické a protisvobodné politické filozofie by se musel logicky stát terčem zásadní kritiky svobodomyslných intelektuálů (pokud se zde vůbec někdy takoví objeví - to je samozřejmě zásadní otázka).
Protože jsou konzervativci polapeni mysticismem a vidí naši realitu jako nedokonalou, a to, co z ní plyne, tedy člověka, jako něco zkaženého, co se musí podřídit skutečné, dokonalé a vše přesahující realitě, tedy božství, nejsou schopni správně definovat svobodu a jejich cesta vede do otroctví. I když nám mohou konzervativci na první pohled imponovat jako oponenci socialismu, fundamentálně jsou na spolu stejné lodi. Chceme-li zastávat svobodu, nezbývá než od takové politické filozofie dát ruce pryč.
