Několik poznámek k prezidentské kampani

Kampaň k prezidentským volbám je už hezkých pár týdnů v plném proudu, třebaže ji zatím nikdo oficiálně nevyhlásil, odehrává se nenápadně, bez billboardů nebo spotů v televizi, a zčásti za oponou politického jeviště. Manipulace veřejným míněním však již nyní nabrala rychlých obrátek a nemine snad dne, aby se v renomovaných médiích, jež vytvářejí veřejný názor, neobjevil příspěvek, jehož cílem je tak nějak naladit publikum k "té správné" volbě.

Prohlašovaná a na odiv vystavovaná přístupnost a spravedlnost přímé volby, tak, jak byla navržena, je velice diskutabilní. V podstatě zde budeme mít dvě množiny kandidátů - v první budou pohodlně usazeni kandidáti politických stran, kteří se v podstatě nyní nemusejí vůbec snažit a vstup do voleb mají jistý, protože jim stačí pouhých dvacet hlasů od poslanců nebo deset od senátorů. Druhá množina má za sebou podporu neméně silnou, možná i nepatrně silnější: veřejnoprávní média a jejich kamarády. Do této skupiny lze už dnes, třebaže nemají těch kýžených 50 tisíc hlasů, zařadit Jana Fischera nebo Vladimíra Dlouhého. Dokonce i Jan Švejnar, třebaže se ve své pověstné nerozhodnosti ještě nedokázal rozhoupat a kandidaturu potvrdit, se vyhřívá na výsluní mediálního zájmu.

Vedle toho média pilně pracují na tom, aby zmatený volič přišel do volební místnosti s co možná nejprázdnější hlavou. Jak jinak lze chápat zapojení celebrit a kulturních či intelektuálních autorit do probíhající kampaně? Co asi zůstane v hlavě čtenáře, který si jednoho dne přečte, koho by vybraly za prezidenta tzv. osobnosti, jejichž názory se v anketě slijí v jakési obrovské nic, které dokonale paralyzuje čtenářovu ochotu přemýšlet, a jemuž vévodí výrok profesionální feministky Olgy Sommerové, že na post prezidenta (tedy vlastně prezidentky) by měla usednout Eliška Wagnerová, protože má, díky tomu, že je žena, zdravý rozum. Co zůstane v hlavě čtenáře, jenž si u odpolední kávy přečte rozhovor na politické téma s hudebníkem Davidem Kollerem, který si především řádně kopne do Václava Klause, což dělá sice kdejaký trumbera, ale dopustí-li se toho uznávaná celebrita, reaguje na to veřejnost spikleneckým úsměvem.

Z postoje médií je to nanejvýš jasné: nehledáme jen obyčejného prezidenta republiky, ve skutečnosti hledáme především anti-Klause. Někoho, kdo poslušně udělá poslední tlustou čáru za víceméně svobodnými a tržními 90. léty, přestane provokovat veřejnost drzým lpěním na intelektuální úrovni politického soupeření, přestane nám (nebo spíš jim) před pokrokovým světem dělat "ostudu" odmítáním nových forem levičáckého totalitářství, a hlavně nás jednou provždy, definitivně a bez reptání schová pod bezpečná křídla bruselských byrokratů. Jak nejlépe shrnout takového vysněného kandidáta? Jednoduše: jako člověka názorově flexibilního, ohebného, nekonfliktního, šedivého. Kdo z kandidátů takové charakteristice nejlépe odpovídá? Myslím, že netřeba napovídat - přízeň médií napoví dostatečně.

Jestliže se tedy na ony dvě množiny podíváme pozorněji, co vlastně spatříme? Dva fleky vykreslené naprosto stejným odstínem šedi, jež se nakonec slijí v jednu homogenní plochu, na níž bude zírat ospalý a znuděný volič se slovy "Já si nemůžu vybrat!" Žádné jasně a sebejistě formulované postoje, žádné myšlenky, jen fráze, často navzájem si odporující, snaha nikoho si nerozhněvat, hlavně Evropskou unii ne - to všechno vyskočí na českého voliče z obálky s volebními lístky.

Další, neurčitá a neviditelná, ale o poznání zajímavější množina kandidátů, má roli nesrovnatelně složitější. Sice se na první pohled zdá, že ona kvóta 50 tisíc podpisů je docela rozumná, protože přece není možné, aby do prezidentské volby mohl jít jen tak někdo - ale na druhou stranu, proč vlastně ne? Podpora se přece jasně ukáže už v prvním kole voleb, které jsou, narozdíl od petice, skutečně demokratické (ať už si o současném stavu a vůbec významu demokracie myslíme cokoliv). Nutnost zajistit si podporu a právo stát se kandidátem je třeba chápat jako jedno z kol přímé volby, jakési nulté kolo, důležité stejně jako kola následující, oficiální. Je tady však zádrhel. Zatímco u skutečné volby je zajištěna anonymita voliče, vše je mu naservírováno až pod nos, a on nakonec, uráčí-li se vůbec milostivě přijít do volební místnosti, jen hodí lístek do urny, petice anonymitu volby popírá. Vůle podepsat petici je samozřejmě menší, než hlasovat v regulérním kole voleb.

Pokud je anonymita jedním z hlavních atributů demokratické volby, pak přímá volba prezidenta, tak, jak je nyní koncipována, není demokratická. A není ani spravedlivá, protože zde existuje skupina kandidátů, která je martyria sběru podpisů ušetřena.

Osobně jsem za této situace z principu ochotný podepsat petici za kandidaturu naprosto každému, včetně kandidátů, které přímo bytostně nesnáším a nikdy bych je za prezidenta nevolil, ať už je to třeba démonizovaný vůdce dělníků Tomáš Vandas nebo ukázkový příklad toho nejodpornějšího salonního levičáctví, herečka Táňa Fischerová. Zatím, když tedy nepočítám Ladislava Jakla, jehož považuji za jediného možného kandidáta, kvůli kterému jsem ochotný vůbec do volební místnosti přijít, jsem měl tu čest podepsat petici za kandidaturu Jana Fischera. Volit ho samozřejmě nebudu. Od lidí, kteří mají alespoň elementární smysl pro spravedlnost a fair play, bych čekal podobný přístup - podpis petice proto, aby byla volba skutečně svobodná. Jestliže má být volební kampaň soubojem názorů, čemu pomůže, budou-li proti sobě v televizních diskuzích stát šediví panáci, kteří si sice budou měkce oponovat v jednotlivostech, ale fundamentálně budou zaměnitelní a nevypadne z nich ani jeden kategorické stanovisko?

Neodpovídá šedivost "těch správných" kandidátů tak trochu šedivosti průměrného voliče? Není ohebnost Přemysla Sobotky, beznázorová snášenlivost Jana Fischera, nerozhodnost Jana Švejnara nebo naivní, dobrotivá hloupost Táni Fischerové odrazem stejných špatných vlastností, jež se snoubí ve většině lidí? Každý národ má skutečně takovou vládu, jakou si zaslouží, a neméně pravdivě bude tento výrok vypovídat o kandidátech, kteří se utkají v prezidentské volbě a nakonec i o tom, kdo na Hradě usedne. Jestliže se lidé potácejí ve stavu naprostého konceptuálního chaosu a názorové disintegrace, nedokáží zastávat, natož formulovat, žádné dlouhodobé postoje, a jejich život se skládá ze série nesouvisejících, od sebe oddělených výroků a činů, nemůže být výsledkem volby nikdo kvalitnější, než jsou oni sami.

Kandidáti bez života, jejich stejně mátožní příznivci, a nakonec znudění a naprosto pasivní voliči... Měl jsem to škodolibé potěšení vyzpovídat jen tak zlehka dobrovolníky, kteří obcházeli berounské náměstí a sbírali podpisy pro Jana Fischera. Proč by měl být pan Fischer prezidentem, ptal jsem se. Odpovědí mi bylo vágní tvrzení, že pan Fischer je slušný člověk, má renomé ve světě, protože je viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj, a hlavně obhajuje lidská práva (sic!). Jaké má názory, jak obhajuje lidská práva a co kdy pro ně udělal, jsem se nedozvěděl, a na definici pojmu lidská práva jsem se raději ani neodvážil zeptat. Jaký kandidát, takoví dobrovolníci. Dovoluji si odhadovat, že s příznivci Přemysla Sobotky, Jana Švejnara, Jiřího Dienstbiera a dalších to nebude o moc lepší. Ani to být lepší nemůže - jestliže kandidát nemá žádné postoje, a je, takzvaně, názorově pružný, o čem asi tak mají jeho příznivci vykládat? Nezbývá jim než nabídnout více či méně mizerně vyvedený leták s několika otřepanými frázemi, a diskuzi je konec.

Těší mě, že jeden z kandidátů, Ladislav Jakl, navržený Stranou svobodných občanů a patřící do množiny kandidátů, která musí projít nedemokratickým a nespravedlivým procesem sběru podpisů, aniž by za sebou měl mocnou mediální lobby, je v tomto výjimkou. Nejen že on sám má velice vyhraněné názory, navzájem propojené do logického celku, jenž by se dal ideově zařadit někam na pomezí konzervatismu a libertariánství (což sice není zdaleka ideální, ale zaplať pánbůh alespoň za to), ale i jeho příznivci jsou schopni vyložit, co Ladislav Jakl zastává a proč by právě on měl být tím pravým kandidátem.

Tu a tam se objeví názor, že Ladislav Jakl je takovým českým Ronem Paulem. To je poněkud nadnesené, ale pokud porovnáme americké libertariánství, s jeho hlubokou myšlenkovou základnou a tradicí, s naším malým, českým libertariánstvím, které je zatím v plenkách, je to příměr docela přijatelný. Stejně jako Ron Paul může i Ladislav Jakl, dostane-li k tomu prostor, využít příležitost a přiblížit veřejnosti, co je to vlastně ta svoboda a proč bychom o ni měli usilovat. Pokud se toho chopí, musí být připraven hrát roli českého Rona Paula nejen v této jedné prezidentské kampani, z níž patrně bohužel nevyjde jako vítěz, ale i v té příští. A příští. A další.

Co napsat na závěr? Kampaň je zatím stále na svém začátku a média ještě mají spoustu času, jak voliče jaksepatří zpracovat. Zatím zde mohu jen poprosit o podpis peticí pro co nejvíc kandidátů, zejména pro ty přehlížené a opomíjené. Ať jsou ty volby alespoň trochu zajímavé  a nepřipomínají kandidátní listinu Národní fronty z doby snad už dávno minulé.