Ufiknout či neufiknout podruhé - První várka kastračních mýtů

Minule jsme otevřeli téma kastrace koček. Myslím, že samotné slovo kastrace nepřispívá k celkové oblíbenosti daného aktu, zejména mezi pány. Ve chvíli, kdy se tématu věnuje více než letmá poznámka, začíná se většina mužských posluchačů ošívat, oči v pobledlé tváři uhýbají a v případě, že je téma diskutováno zvlášť sugestivně, je zřetelné, jak pánové podvědomě tisknou stehna k sobě. Kastrace je ověnčena množstvím mýtů. Dnes se podíváme na prvních pět z deseti nejčastějších.

Mýtus #1 - Ztráta identity

Kastrace je nekompromisní a absolutní. Kastrace je ufiknutí. Konečné a neměnné. Ten, kdo je kastrován je mnoha vnímán jako tvor méněcenný, okleštěnec, který už nikdy nemůže aspirovat na dokonalost v rámci svého druhu nebo živočišné říše obecně. Představa kastrace je pro mnohé nestravitelná. Jako by schopnost plodit určovala kvalitu přátelství nebo zručnost při  zbavování domova hlodavců. Ptám-li se "Je to kočka nebo kocour?", až příliš často slyším překvapivou odpověď  "Už není ani jedno, není to ona ani on, je to TO." Sestra mojí Kočky se po kastraci stala také TÍM a bylo jí přiděleno jméno Piškot, protože babička neviděla důvod, proč by se měla držet genderově adekvátní nomenklatury. Kočky ani kocouři ztrátou identity a emoční krizí naštěstí po kastraci netrpí. Některé kastrované kočky kojí. Někteří kastrovaní kocouři obcují s polštáři. Kočky zůstávají kočkami. Kocouři kocoury. 

Mýtus #2 - Dopřejme jí to

Argument, že každá kočka by měla mít aspoň jednou koťata, protože jinak "zakysne", nebude dobře chytat myši, bude zlá, atd. je historickým paklenotem našeho folklóru. Díky mnoha odborným studiím i nesčetným zkušenostem chovatelů už víme, že se tento názor nezakládá na pravdě a kočičí chování ovlivňují věci docela jiné, jako například genetika, raná socializace, počet sourozenců, pocit bezpečí a aktuální fyzické zdraví. Co se týče schopnosti chytat myši nebo jiné potvory, které si stavějí hnízda v izolačních vatách nebo si z nás dělají srandu, když pod zemí užerou celou ředkvičku a my pak při sklizni vytáhneme jen ovadlý košťálek, nepodařilo se prokázat větší či menší loveckou úspěšnost v souvislosti kastrací. Vždy jde jen o schopnosti konkrétního jedince. 

Mýtus #3 - "Je to proti přírodě"

Milí zlatí, ruku na srdce, kolik věcí, které jsou proti přírodě každodenně vědomě uděláme? Kašláním na třídění odpadu počínaje, vysazováním smrkových monokultur konče. Kočka by počty jedinců v rámci svého druhu regulovala sama, kdyby žila v hloubi Boubína a s člověkem se setkala jednou za uherský rok. My lidé jsme kočku zcela oportunisticky přijali pod svou střechu a výměnou za vraždění hlodavců jsme jí nabídli potravu a péči. Zlepšili jsme její životní status quo natolik, že pro ni není problém uživit většinu koťat, která povije, což by v těch tak zvaně "přírodních" podmínkách nebylo možné. "Proti přírodě" je alibismus. Kočka už dávno není divokým zvířetem, které se jen občas zdržuje v blízkosti našeho obydlí a jinak si chodí po svých divokých rejdech. Kočka se za posledních sto let stala společenským tvorem, který s lidskou společností souvisí víc, než kdykoliv před tím. Protože toužíme, aby byla kočka víc naše a míň svá, neseme zodpovědnost i za civilizační změny s tím spojené a následně za její reprodukci.

Mýtus #4 - Dobré ruce

Mnoho majitelů, kteří své koty odmítají nechat kastrovat tak činí záměrně, protože touží, aby JIM jejich chlupatec dodal koťátka. Koťátka jsou roztomilá a ten důvod často stačí. Mnohdy je kočičí těhotenství a následný porod vnímán jako příležitost "ukázat dětem, jak to v přírodě chodí". Chápu, v reále je to lepší než na Youtube. A možná všechna "vaše" koťátka poputují do dobrých rukou. K hodným lidem, kteří se s příchodem další kotěcí generace nebudou výběrem dalších hodných lidí v pořadí tak zalamovat a svěří je do dobrých rukou milovníka zvířat, co chová krajtu obrovskou a potkani ze zveráku se mu zdají přemrštěně drazí. 

Mýtus #5 - Záruka kvality

Zklamu vás, pokud se těšíte, že vaše žůžo kočenka dodá várku podobně skvělých koťátek. Všichni chovatelé touží po takové jistotě jako po kameni mudrců, ale ňáko se jim zatím nedaří. Co z toho vyroste není jasné nikdy. Kdyby bylo, nedumali byste nad tím, jak to, že ta vaše milá sousedka má syna takového spratka.

Už zítra se můžete těšit na druhý díl. Tedy na dalších pět kastračních mýtů.