Sousedské vztahy

Nevím, jaké máte sousedy vy, ale já musím říct, že jsem měla na sousedy velké štěstí. S jedinou výjimkou podivné, paranoidní dvojice nešťastníků, kteří se mě soustavně snažili přesvědčit, že moje kočky strašně dupou. Až jsem jim jednoho dne klidným hlasem oznámila, že jestli na mě ještě jednou přijdou bušit, pořídím svým kočkám dřeváčky z půlek vlašských ořechů, a to teprve něco uslyší. 

Kocour na lyžíchPetra Žallmannová

Ale zpět k těm báječným. Nastěhovala jsem se do podkrovního bytu a kočkám se tak otevřel netušený svět na střeše. A ze světa na střeše se otevřelo mnoho bran do přidružených světů sousedních bytů.

Netušila jsem, co kočky na střeše podnikají až do chvíle, kdy mě na chodbě zastavil soused a zeptal se: „Vy máte bílou kočku? Nevadí vám, že se ke mně chodí dívat na televizi? Já vždycky usnu na gauči a když se vzbudím, tak ona tam sedí a sleduje bednu.“ Kočka měla zjevně informační deficit, protože já jsem televizi neměla.

Kocour neprahnul po sebevzdělávání, ale běhal za ženskýma. Sousedka z bytu vlevo se prý jednou  v noci vzbudila, protože se vedle ní v posteli něco vrtělo a omámeně dumala nad tím, jak to, že se manžel vrátil ze služebky dřív. Trochu se mě dotklo, že Kocourovi jedna samotná ženská v posteli nebyla dost a že musel šmejdit po sousedech, aby ukojil své tulící touhy.

Jiná sousedka mi zase s potutelným výrazem vyprávěla, jak si užívala neobvyklého momentu, kdy její pěti měsíční syn hluboce usnul v postýlce. Klimbala nad křížovkou v kuchyni, když v tom se ozvalo z elektronické chůvičky strašlivé chrastění a kvičení. Vystřelila položit život za své ohrožené dítě, vrazila do pokojíčku a první, co uviděla byl šedivý zadek visící z chumlu zacuchaných žaluzií střešního okna nad dětskou postýlkou. V postýlce klidně oddychoval kojenec a vedle hlavy měl na sněhobíle peřince vyležené kolečko chlupů nápadně připomínajících ty, které se právě, ne příliš úspěšně, snažily zmizet na střechu. Strašlivě jsem se omlouvala, ale sousedka se smála a pravila, že kdyby manžel nepředstíral alergii, už by dávno doma kočku měli.

Kočky se chovaly vzorně a tolerance mých sousedů mi brala dech. Za jediný kočkový incident jsem mohla já sama.

Vždy, když jsem přišla večer domů, vyběhla Kočka na chodbu, tam chvíli cválala, válela se, a pak se spokojeným mručením dorazila zpět. Jednou jsem přišla pozdě z práce s hlavou plnou starostí. Zcela bezmyšlenkovitě jsem za sebou zavřela dveře a na Kočku si vzpomněla až v šest ráno, kdy jsem proloupla oči a podivovala se nad tím, že mi nikdo neskáče po břiše. Letěla jsem ubožáčka-čumáčka vpustit dovnitř. Ubožáček-čumáček seděl na rohožce a tvářil se jako deset čertů. Pro jistotu jsem se šla podívat, jestli náhodou na chodbě nedošlo k něčemu... řekněme, neobvyklému.

První nášlapná mina byla instalovaná u sousedů vpravo. Kočka naservírovala v praktických 1-2 centimetrových rozestupech šest lesklých bobků na dlaždice, kam by vkročila nic netušící noha v ponožce.

Mnohem dramatičtější nález jsem však odhalila u sousedů naproti. Na jejich prahu byla drobná skvrnka. Orosilo se mi čelo. Každý pořádný kočkař ví, že malá skvrkna na prahu znamená Máchovo jezero v bytě za dveřmi. Do háje. Zhluboka jsem se nadechla, vrátila se domů, napustila kýbl horké vody s mýdlem, vzala roli papírových utěrek, desinfekční špric, šroubovák a flašku Becherovky a šla se přiznat.

Soused měl pruhované pyžamo a nechápavě pomrkával, když jsem drmolila, že mu moje Kočka načurala do bytu a že to s jeho laskavým dovolením vyčistím. Nejprve se chabě bránil, když jsem mu vrazila omluvnou Becherovku do ruky, že prý to nebylo nutné, ale když viděl, jak jsem zkušeně zaklekla a bleskově odšroubovala práh, přitisknul si láhev na prsa a jen nevěřícně zíral. Bylo to všude. Provedla jsem hloubkovou očistu, připevnila práh a odpoklonkovala se domů.

Od té doby pečlivě kontroluji počet přítomných, a než jsou obě kočky doma, oka nezamhouřím.