(Ne)cvičíme s kočkami

Je jaro. Dostavilo se zcela nezadržitelně a odstranilo ze silnic i z polních cest poslední zbytky rozblemtaného bahnosněhu. A tak už i těm nejzarytějším odkladačům běhu nezbývá nic jiného, než nasadit tepláky a vyrazit do terénu. Při běhu je možné oddávat se catspottingu, což doporučuji – pole a louky jsou osázené číhajícími a lovícími kočkami a šáší zatím není vzrostlé, takže se člověk může po libosti kochat. Ve městech lze koty pozorovat v parcích, a to zejména v ranních a podvečerních hodinách. Prostě sportu zdar!

Kočka koukáPetra Žallmannová

Já běhám celoročně, ať je bláto nebo náledí. Doma totiž cvičit nemohu. Jakmile se člověk rozhodne protáhnout si tělo v obýváku, dostaví se dva chlupaté, velice překvapené obličeje a začnou se cvičení účastnit.

Přestože jsem před několika lety koketovala s myšlenkou, že budu cvičit jógu, zjistila jsem, že je to zhola nemožné. Opravdoví jogíni buď nemají kočky, nebo jsou naopak, díky svým kočkám, velice zoceleni v soustředění a sebeovládání. Tak dobrá nejsem a musím se smířit s faktem, že nirvánu si maximálně pustím v rádiu. Všechno začalo a skončilo tím, že když jsem rozprostřela svou drahou jógomatku, položila se na ni a snažila se uklidnit si myšlenky a dech, přihnala se Kočka a jala se rytmickým hnětením vydrásávat díru do měkké pěny.   

Buď moje kočky považují cvičení za zcela zhůvěřilou lidskou snahu dohnat je v technice olizování vlastního zadku a snaží se mi vysvětlit, že je to marné, nebo mají za to, že se hotovím zemřít a nepovažují to za dobrý nápad. 

Zatímco Kocour jen hystericky pobíhá kolem, dívá se mi s vytřeštěnýma očima zblízka do obličeje a zoufale mňoukuje, Kočka koná.

Jakmile se začnu předklánět a pokouším se chytit si palec u nohy (aspoň jeden a aspoň jednou), dostaví se Kočka a s naléhavým mňoukáním se postaví přesně tam, kde se mají ruce setkat s nárty. Otáčí ke mně tlamku jako slunečnice a šmejdí mi ocasem po obličeji. Já když cvičím, tak se potím. A tak je můj zpocený obličej okamžitě pokrytý souvislou vrstvou bílých chlupů, které nejdou ani odfouknout ani utřít o rameno. Musím cvik přerušit a se sakrováním si jít umýt celý obličej do koupelny.

Mnohem dramatičtější je však moment, kdy si lehnu na koberec. Kočka se podle všeho inspirovala nějakým laciným seriálem, v němž se hlavní hrdina pokouší přivést zpět k vědomí utonulou krásku, pleská ji vší silou po obličeji, ranami pěstí se snaží obnovit srdeční činnost a volá: Ach, Rebeko, neodcházej!!! Nejhorší jsou sklapovačky - ve chvíli, kdy se začnu s hekáním zmítat, identifikuje Kočka nejvzdálenější vyvýšený bod v místnosti, z něhož je schopná vystřelit své šestikilové chlupaté já s jistotou zásahu. Když je sklapovačka ve fázi ležaté, odrazí se Kočka ze svého můstku a s bojovým zamňančením mi přistane na břiše.

Pokud mi někdy v budoucnu zaskočí burák, hned si lehnu na zem – Kočka provede tuto vzletnou adaptaci Heimlichova chvatu a já budu zachráněna.

A tak chodím běhat, dělám veselé obličeje na kočky za okny okolních domů a pozoruji lovce v plenéru.

PS: Kdo nezná „kočku a jogína“, doporučuji ke shlédnutí toto – podotýkám, že tohle opravdu nejsem já: http://www.youtube.com/watch?v=g2rMAzWm3a8