"Ty seš ta kočkařka, co?" Tohle slyším docela často. Kdo je vlastně kočkař, jak se projevuje a jak se ve společnosti pozná?
Můj synovec Mireček provádí velice cílený catspotting.Petra Žallmannová
Primární fyzické znaky kočkaře jsou poměrně jednoznačné. Je pokrytý (alespoň částečně) kočičími chlupy. Kočkaři, kteří oblibují oděvy v barvě černé mají zpravidla bílé a rezavé kočky. Kočkaři, kteří si libují ve světlých barvách mají naopak kočky černé nebo pruhované. Ti, u nichž není módní orientace zcela vyhraněná mají kočky tříbarevné nebo více koček různých barev, aby měli pokrytí za všech okolností a povětrnostních podmínek.
Dalším fyzickým rysem kočkaře jsou většinou bílé a červené jizvy na předloktích (podle míry opálení), popřípadě na kotnících. I ti kočkaři, kteří mají v danou chvíli kočky neškrábací (ano, je jich v ČR zhruba tolik, co rysů v Beskydech, ale existují) se mohou honosit jizvami, které jim uštědřil sousedovic mourek, když se ho snažili polapit na chodbě za účelem ponunání*.
Když jdete s kočkařem na výlet, poznáte ho podle toho, že provozuje tak zvaný „catspotting“. Tuto sportovně-kulturní disciplínu provozují někteří kočkaři vědomě a s nadšením, vedou si záznamy o množství spatřených kotů, lokalitě, barvě a fyzické kondici spatřených exemplářů. (Moje kamarádka Kristina na to má Excelovou tabulku.) Jiní provozují catspotting podvědomě, na bázi podmíněných reflexů.
Vydáte-li se s takovým kočkařem na procházku, na cyklistický výlet, na cestu autem nebo lodí (z níž je vidět břeh), bude vaše konverzace (a to i v případě, že právě žádáte dotyčnou osobu o ruku, sdělujete, že došlo k hromadné vraždě ve vedlejším vchodě nebo že padla vláda) přerušována výkřiky „Kočka! Vidíš ji!?“. Někteří introvertní podvědomě catspottující se často jen zastaví a tiše, zasněně zírají někam do houští nebo na střechu. Když se jich zeptáme, co se děje, podívají se na nás nepřítomně, jako bychom je právě vyrušili z hluboké meditace, a odvětí „Ale nic, jen jsem myslel(a), že tam byla kočka.“
Díky podvědomému catspottingu jsou často odhaleni i kočkaři kryptičtí neboli zakuklení. Tedy osoby, které se navenek nijak kočkomilně neprojevují, chlupy z oděvu pečlivě obírají a jejich okolí o jejich příslušnosti nemá ani tušení. Často jde o jedince, kteří v obecném povědomí do kategorie kočkař nespadají, neb společnost je posedlá předsudky a předpokládá, že všichni kočkaři musí být nezbytně rodu ženského, vypadat, jako Kočičí dáma z The Simpsons a smrdět na sto honů.
Tuhle jsem jela pro H. na tenisový tréning. Po tréningu jsme seděli v místní hospůdce s jeho tenisovými kumpány nad vychlazenou dvanáctkou. Mluvilo se o smečích, o tom, co byl a co nebyl out, o politice, prezidentovi, zadlužení Tatrovky a výbuchu ve Frenštátě – o všem drsně a někdy i trochu nevybíravě, překřikovalo se a radikálně se nesouhlasilo... a ani nevím jak, přišla řeč na kočky.
Tu se stala zajímavá věc. Čtyři z pěti najednou vytáhli své velice chytré telefony a začali nám a sobě navzájem ukazovat, s jistou dávkou nečekané něhy, fota svých koček! Byla jsem nadšená. Nejen z těch koček, ale hlavně z toho, že se jeden o druhém dozvěděli zcela nečekaně něco nového... přestože se znají už celé roky.
*Ráda bych uvedla na pravou míru použití tohoto slova. Jsem odpůrcem přílišného množství diminutiv a afektovaných čumáčko-miláčko-výrazů, ale slovo „nunat“ je ve spojení s kočkami terminus technicus.
