Jak jsem venčila Kočku aneb krveprolití

Před devíti lety mi zavolala babička a suše oznámila. „Soused topí koťata. Chceš jedno?“ Bydlela jsem tehdy v centru Brna a o kočkách jsem si myslela, že jsou to elegantní, tiché koule chlupů, které způsobně sedávají na zídkách. Do mého životního stylu se kočka pranic nehodila, a tak jsem řekla: „Ano, rozhodně. Chtěla bych černé.“ Za dva týdny jsem si dovezla bílé kotě s pruhovanou hlavou. Kočce bylo sotva pět týdnů, měla červíky a tvářila se bojovně.

KočkaMUDr. Miroslav Žallmann

Při následné výchově své Kočky jsem udělala několik zásadních chyb. Myslela jsem to dobře, ale občas to bylo blbě.

Když se z Kočky stala puberťačka, začala se nudit a zoufale se dožadovala výstupu z bytu. Místo toho, abych si s ní hrála, snažila jsem se vyhovět její touze, a tak jsem zakoupila postroj a jala se ji venčit.

Představovala jsem si, že spolu budeme spořádaně kráčet po ulici, Kočka se občas zastaví a něco očichá, užije si čerstvý vzduch a uspokojena výletem se navrátí domů, aby spočinula na měkkém polštářku a ve slastné dřímotě vzpomínala na všechny ty zajímavé věci, které venku potkala. Bohužel, první „věc“, kterou jsme potkaly, byl sousedův kokr. Okamžitě došlo, s pomocí integrovaných maček a cepínů, k vertikálnímu, a velice krvavému, výstupu Kočky na mou hlavu.

Druhý výlet byl neméně vzrušující, protože jedinou touhou Kočky bylo někam se schovat. Zpod zaparkované Avie jsem ji ještě vytáhla, ale když vystoupila na strom, kde ve výši tří metrů visela, zaseknutá na kmeni s roztaženými tlapkami, jako Kristus Pán a zoufale mňančela, byl to problém větší. Kočka nevěděla jak dolů, protože drápy holt fungují jen jedním směrem, a já jsem stála pod stromem s vytahovacím vodítkem v ruce a snažila se Kočku stáhnout dolů. Vypadalo to, jako bych pouštěla chlupatého draka, který mi uvíznul na stromě. Nakonec se Kočka pokusila, po vzoru brhlíka, otočit, ale při té příležitosti spadla a já jsem ji chytila do náruče. Jestli vás někdy přejel kombajn, ztratili jste pravděpodobně méně krve, než já. A zase jsme šly domů.

Pak už jsem Kočku na procházky nebrala. Stres, který zažívala, byl očividně větší, než nadšení z plenéru. Ale touha dostat se ven přetrvávala. Kočka prohnala polstrované vstupní dveře nelítostnou skartovačkou, jak po nich šplhala. (Hůř snad dopadly jen dveře mého kamaráda, který nechal doma samotného pitbula, a ten z nudy polstrování dveří do výše jednoho metru snědl.)

Druhé potenciální místo úniku byl balkón. Kočka tak dlouho skákala z parapetu okna na kliku balkónových dveří, až se jí jednou podařilo dveře otevřít, uniknout na balkon a z balkonu po psím víně ze třetího patra pryč, do zahrad vnitrobloku.

Hledala jsem ji po celé čtvrti, volala jsem, lákala. Nic. Jen ten, komu se někdy ztratil milovaný tvor, ví, jak jsem byla zoufalá. Ani ráno nebyla zpátky. Odešla jsem do práce v pochmurné náladě a oproti všem přísným zákazům korporátní kanceláře používat kopírku k soukromým účelům, jsem namnožila plakátky „Hledá se Kočka“.

Asi hodinu před odchodem z práce zazvonil telefon. Sousedka. „Neztratila se vám Kočka?“ „Ano ano ano ano! Kde je?“ volala jsem nadšeně. „U nás. Přijďte co nejrychleji!“ řekla sousedka naléhavě a zavěsila. Brala jsem schody po dvou. Otevřela mi sousedčina dcera. Měla ovázanou ruku a rozcuchané vlasy. V kuchyni stála ještě víc ovázaná sousedka. Na stole byl rozvalený šavlozubý tygr a tvářil se poťouchle. Rychle jsem ho sbalila a odnesla domů.

O půl hodiny později jsem zvonila u sousedky s omluvným pugétem a dozvěděla se ve zkratce, k čemu došlo.

Sousedka přišla domů a všimla si, že na balkoně někdo sedí. Poznala moji Kočku, a protože byla venku zima, chtěla ji vlákat dovnitř. Kočka byla naštvaná, protože dřevnatá část psího vína končila v úrovni sousedčina balkonu, a jí se tak nepodařilo dolézt po fasádě až domů. Dovnitř rozhodně nechtěla. Sousedka, ale trvala na svém a tahala ji, jako řepu. Nešlo to, přivolala dceru. Tahaly obě. Kočka nejdřív pokousala a poškrábala dceru a následně matku. Když ji pustily ze sevření, dřepla si na práh plastových dveří a načurala do něj. Pak klidným krokem vstoupila do kuchyně, strhla na zem ubrus a zalehla stůl, kde setrvala až do mého příchodu.

Co z toho plyne? Pořídíte-li si kočku, která nebude chodit ven, nedávejte jí ochutnat venkovního života. Kdo jednou zkusí, nechce jinak. Dopřejte svým ryze domácím kotům spoustu zábavy, aby se nenudili. Zavěste před okno krmítko pro ptáky, ať mají co pozorovat, noste jim z práce papírové krabice, hrajte si s nimi. Budou šťastné.