S příchodem našich koček se značně narušily hranice kočičích teritorií v zahradě. Hlavní parcelování dřív probíhalo jen mezi pruhovaným kocourem bez ucha, rezavým kocourem s legračním mňoukáním a hubeným černobílým kocourem. Dřív si proudili zahradou podle jasně daného jízdního řádu, ale teď museli své trasy maličko poupravit a zařadit výstražné značky „neznámá kočka v protisměru“ a „pozor, baba ječí z okna“.
Co dělají, když o nich nevíme...Zdroj: Internet
Polo-uch měl jednoznačně největší nároky a byl to právě on, kdo se před nedávnem prohnal za Kočkou a kdybych na něj nezařvala, vletěl by nám oknem do kuchyně. Polo-uch vleze do zahrady u horní branky, projde podél domu, přes dvorek, kolem garáže dolů k hrušce, kde se protáhne pod spodní brankou a odkolíbá se směrem k domkům velkého špice a tlustého labradora. Tuhle obchůzku podniká většinou dvakrát denně – kolem osmé ráno a pak kolem sedmé večer. Někdy se zastaví na dvorku a významně pohlíží do oken. Předpokládám, že Polouchovy jsou také smradlavé značky, které se čas od času objeví na našich venkovních dveřích. Jednou jsem ho dokonce přistihla, jak stojí na náspu a čuchá ke schodům. Byla jsem o jeho přítomnosti spravena Kocourem, který se naježil do velikosti a tvaru meteorologického balónu a vyluzoval kvílivé varování – to všechno ovšem z bezpečné vzdálenosti kuchyňského stolu. Polo-uch bývá občas spatřen, jak sedí na sloupku plotu u domu obřího kavkazáka. Asi tam spolu probírají mocenské záležitosti, protože předpokládám, že kdyby došlo na měření sil, mezi místními koty by měl Polo-uch značně navrch a v psí populaci naší ulice by kavkazák dokázal sežrat každého, jen po velkém špicovi by asi vyvrhnul chundelatý hairball.
Fňukač je rezavý kocour, který se tváří velmi dobrácky a myslím, že ho to strašně mrzí pokaždé, když ho vyháním ze dvora. Má roztomilý obličej Kocoura v botách a kdyby nějaké škorně měl, jistě by je nosil. Několikrát jsem ho viděla u sousedů v ozdobném květináči, jak svým oranžovým kožichem barevně souzní s tmavě zelenými listy dluzichy. Když jsem se přistěhovala, jistě doufal, že se začnou pod náspem objevovat misky a že nás bude moct zařadit do seznamu spřátelených jídelen. Takhle jen jednou za den, obvykle mezi 10-11 dopoledne nebo kolem 5 odpoledne, vleze do zahrady dírou v plotě včelího souseda, projde dvorkem, chvíli sedí ve starých tůjích, mňouká s tklivostí Rusalky, a pak se protáhne pod horní brankou a zmizí v parku. Mám silné nutkání jeho zpěv vyslyšet, ale musím být silná, Kočka by mi to nedarovala. Takhle se Kocour s Kočkou jen vztyčí, zatočí ušima, a pak se opět zhroutí do pelechu s výrazem „Jó ten, tak to nic.“
Poslední zaznamenaný návštěvník naší zahrady je hubený černobílý kocour, který ovšem bývá spatřen pouze občas v brzkých ranních hodinách, kdy spěšně kluše kolem šopy k horní brance, občas se rozhlédne a metelí pryč. Pro něj je naše zahrada pouze tranzitem a našim kočkám se záměrně vyhýbá. Občas ho vídám na návštěvě u malého špice a krysaříka, ale, když zjistí, že na něj zírám, jen se plaše otočí a ztratí se v pivoňkách. Asi proto je tak hubený, že pořád spěchá.
Všichni tři kocouři jsou jistě domácí, protože mají pěknou srst a jasné oko. Jen by mě zajímalo, jestli jsou to taky oni, co přicházejí pod rouškou tmy a kálejí nám na zahradu. Nebo jsou to nějací jiní, noční kocouři? Tak či onak, H rozhodl, že bez gumáků se naše zahrada už sekačkou, která rozmetá, co najde, fakt sekat nedá.
