aneb žena za volantem – auto bez řidiče Jsem mizerný řidič. Je to smutné, ale je to tak. V autoškole mi to šlo. Dělali jsme ji s bráchou společně a zatímco brácha poskakoval a chcípal na každé křižovatce, já brázdila ulice a okresní silnice sice se čtyřicítkou na tachometru a v očích smrt, zato plynule. Při zkouškách jsem dokonce zvládla i podélně zaparkovat a vyhnout se srážce s jedním debilem, co mi vjel na kruhák před nosem
Po absolvování autoškoly se vše změnilo. Zatímco bratr dostal při používání rodinného auta prakticky volnou ruku, mně bylo jakékoli užití „Zmrzlíka“ striktně zakázáno. Veškeré moje prosby skončily téměř hysterickou hádkou. Po pět let trvajících bojích mi bylo přislíbeno, že až se koupí nové auto, budu moct za volant Zmrzlíka (který se tak stane druhým autem v rodině – autem pro zábavu a přejde do vlastnictví mého bratra) konečně usednout. Bohužel, člověk míní, osud mění. Zakoupil se „Velkej“ a já se těšila, že konečně, po tolika letech od autoškoly, sednu za volant. Marně. Starosta po dohodě s Dopravním podnikem přesunul odjezd prvního ranního autobusu z naší vsi z 4:45 na 4:55 a moje maminka přestala stíhat navazující autobus do práce. Ze Zmrzlíka se stalo druhé životně důležité auto v rodině (s Velkým jezdí do práce táta, kolem třetí hodiny ranní) a já utřela hubu. Moje maminka má utkvělou představu, že jakékoli škrábnutí činí auto totálně zdestruovaným a definitivně nepojízdným.
Kdyby můj bratr nezačal provozovat taktiku „počkám, až si dají pivo a pak příjdu s tím, že potřebuju někam hodit“, nikdy bych za volant neusedla (díky, brácho).
Takže jsem jela – od autoškoly asi tak popáté, tedy počet mých najetých kilometrů se přehoupl přes závratnou číslovku 10.
Tímto bych ráda vyjádřila ocenění osobě, která stála za mnou před kruhákem v Lounech a tpělivě a bez použití klaksonu čekala, až potřetí nastartuju chcíplého Zmrzlíka a konečně se hnu (aby se totéž následně opakovalo u prvního semaforu – Zmrzlík má poruchovou spojku a já ještě nemám dostatečný cit v noze).
Moje kamarádka Veronika takové štěstí neměla. Když zjistila, že je těhotná, udělala si autoškolu a manžel jí zakoupil ojetého Opla. A Veronika pečlivě na kufr auta nalepila hned vedle samolepky „Dítě v autě“ samolepku „Pozor začátečník“, aby všichni kolem věděli, že tento řidič se při krizových situacích může chovat nestandartně.
Včera jela s půlroční Aničkou z plavání a najednou, kde se vzali, tu se vzali dva chuligáni v autech a začali ji na silnici šikanovat. Hrané najíždění na zadek i bok auta, troubení, znáte to. Zkušený řidič by to možná zvládnul, ale třeba já ne. Veronika to vydržela téměř pět minut, pak v jedné zatáčce skončila s autem na boku v příkopě. Naštěstí bezpečnostní prvky auta odvedly prvotřídní práci a obě holky skončily jen s pár modřinama a pořádným leknutím. Policisté, po důkladném vyptání se na přátele a hlavně nepřátele manželského páru konstatovali, že to asi budou „známé firmy“. Nebyl to totiž první případ, poprvé však skončil autonehodou. Chuligáni si vybírají auta označená písmenem „Z“ a postupují vždy stejně: Jemné strkání na silnici, troubení, prostě motošikana. Vyděšení řidiči většinou nejsou schopni auta popsat. Veronika si vzpomněla jen na to, že „jedno bylo červené a druhé takové tmavé“. Typ, značka, SPZ, nic. Nedivím se. Byla šílená hrůzou, že ji a její dítě chce někdo zabít. Oni se pravděpodobně jen dobře bavili. Jenže, když došlo k nehodě, ujeli a to už je trestný čin.
Veronika má teď pocit, že svým řidičským neumětelstvím ohrozila svou dceru na životě a má strach sednout za volant. A to všechno jen kvůli páru debilů, kteří se evidentně naučili řídit už na houbách a mají intenzivní potřebu trestat nezkušené řidiče za to, že jsou nezkušení.
Jsem nemožný řidič a vím to o sobě. Jezdím opatrně a jen tak rychle, abych si byla jistá, že auto zvládnu (což momentálně znamená 50 v obci a 80 mimo obec). Nepotřebuju si dokazovat, jaký jsem borec, protože vím, že nejsem. Jsem nezkušená a vím, že auto může být ošklivou a nebezpečnou zbraní a já nehodlám někoho zabít.
Zkuste trochu tolerovat lidi, kteří se teprve učí. I vy jste začínali a troufnu si tvrdit, že žádný z vás nebyl hned od počátku Fitipaldi. Chápu, že ta husa, co už skoro minutu trčí u vjezdu do prázdného kruháku a nedá se objet, vám asi pěkně pije krev, ale věřte mi, ta husa má právě co dělat, aby nezačala brečet a nadává skoro stejně sprostě jako vy.
