Zapřísáhla jsem se, že po ty tři měsíce, co se musím učit na advokátní zkoušky, na blog nepáchnu, ale …. prostě mi to nedalo. Byla jsem se totiž podívat na vánočních trzích. Ne v sobotu, kdy podle očekávání na Staromák dorazila půlka Prahy a čtvrt Moskvy, ale den následující, v neděli, což se ukázalo být stejně blbým nápadem, jako vyrazit tam v sobotu.
Asi jsem fakt blbá, nebo naivní, nebo možná obojí najednou, ale každý rok se tam vydávám, abych načerpala trochu vánoční atmosféry, které se až do počátku adventu přímo hystericky vyhýbám. A každý rok jsem zklamaná. Pod „secesním“ vánočním stromkem (jak se ta secese projevuje, to bych ráda viděla – koule stříbrné a zlaté a pár svítících klikyháků) stojí skupinka dětí oblečených v rudých čepičkách s bílým lemováním a zpívají Džingle bels. Pak Houly najt a k překvapení všech okolo okoření typické české vánoce klasikou: „So this is Christmas“ od Beatles.
„Charašó děvuška, pojď vybrat si, udělám ti slevu,“ pořvává na mne s nezaměnitelným přízvukem chlápek co v nedalekém stánku prodává šperky s jantarem.
A tak jsem chtěla napsat něco o tom, že nechci jantar ani bábušky, že nechci ani blikající čertovské rohy v barvách vskutku nečertovských, nechci napodobeniny šperků „made by Swarovski“, nechci Haribo a nechci langoše. No, chtěla jsem se prostě spravedlivě rozhořčit nad tím, jak máme ty vánoce globalizované a komercionalizované a jak je to prostě fujtajbl, hnus, velebnosti.
A pak mi došlo, že je to vlastně úplně fuk. Že je vcelku jedno, co se prodává na Staromáku a jaké koledy vám pustěj v Tescu. Že se přesto všechno šíleně těším.
Těším se na to, jak po dlouhé době strávím se svou rodinou několik dní, aniž by někdo letěl na noční či na fotbal. Těším se, jak budem s mámou matlat vosí hnízda (už na to za ta léta máme propracovanou manufakturu), jak budu zdobit perníčky a sprostě u toho proklínat všechny svaté a bráchu, který si je vymodlil, především. Těším se na zdobení stromečku, ze kterého budu zas mít rozpíchané ruce. Letos jsme konečně našli na půdě v domě mých prarodičů vánoční ozdoby po babičce, takže stromek bude přesně takovej, jako býval, když jsem byla malá a na Štědrý večer mrzla na verandě za záclonou, abych neprošvihla Ježíška.
Těším se na vánočku podle receptu po prababičce, kterému se nic na světě nevyrovná. Těším se na pohádky v televizi a doufám, že dají i S čerty nejsou žerty, tu totiž miluju od dětství. Těším se, jak se zas přejím mandarinek, protože jak jde o mandarinky, dokážu neuvěřitelné věci. A taky jakou srandu si táta bude dělat z oběšeného Santy na balkóně u sousedů.
A je mi fuk, jestli má někdo pocit, že bych měla kreslit soby, nebo házet střevícem, louskat ořechy nebo třeba krájet krocana. Moje Vánoce jsou totiž jenom moje a mé rodiny. A budou přesně takové, jaké si je doma uděláme.
A vám, všem lidem dobré vůle přeju totéž.
