Koukala jsem, jak se pěkně rozjela soutěž o nejzajímavější vánoční dárek. Protože i u nás bylo kolem vánočních dárků letos veselo, rozhodla jsem se přispět i svou troškou do mlýna.
Někdy na začátku prosince jsem se zmínila, že se mi líbí takové ty ovocné čajové konvičky od Pickwicku. A můj bratr si vzal do hlavy, že mi jednu koupí k vánocům i kdyby trakaře padaly. Lítal po všech čertech a vztekal se, protože nemohl sehnat, zatímco já kolem ní chodila téměř denně v Tescu a měla přísný zákaz si ji pořídit sama.
Naštván z mých „rozmarů“ vymyslel brácha pomstu. Pod stromečkem si přeje najít….. kuře vindaloo.
To máte tak. Brácha je velikej fanda britského seriálu Červený trpaslík. A Lister se prakticky ničím jiným neživí. I zatoužil bratr ochutnati oblíbené Listerovy lahůdky a objednal si pod stromeček kuřecí vindaloo.
Pro neznalé: Některá jídla nejsou ani tak o chuti, jako o překonávání bolesti. Kuře vindaloo patří mezi ně. Když k tomu připočtete skutečnost, že můj bratr mámě vyčítá i pepř v polévce, protože pálivá jídla přímo nesnáší, nebyla jsem si jistá, o čí pomstu se vlastně jedná.
Třiadvacátého jsem obvolala indické restaurace v okolí a v jedné z nich učinila objednávku.
„Ale pali, pani,“ varoval mne Ind na druhém konci drátu.
„Ano, já vím,“ odpověděla jsem.
„Moc pali, pani.“
„Ano, já vím.“
„Můžem udělat méně pali?“
A tu se ten poťouchlej ďáblík vzadu v mé hlavě potutelně zachechtal a zcela slyšitelně si zamnul ruce. A dřív než jsem tomu mohla zabránit, řekl mými ústy: „Ale ne, jen to klidně udělejte pálivý.“
Třiadvacátého večer jsem bráchovi v termosce vezla jeho vysněný dárek a těšila jsem se snad víc než on.
Musím uznat, že bratr se k věci postavil čelem jako pravý muž a kuře vindaloo celé snědl. Ovšem pro celou rodinu to byl nezapomenutelný zážitek. Protože v té době zrovna bral antibiotika, nesměl, chudák, pálivou chuť zapít pivem a kdo se někdy pokoušel spláchnout chilli vodou s bublinkami mi dá jistě za pravdu, že to není zrovna dobrý nápad…. Když jsem viděla jak statečně bagruje a oheň mu přitom šlehá snad i ušima, bylo mi ho chvílema skoro líto. Pravda je, že nebyl schopen sdělit, jak to vlastně chutná a poté co to dojedl nedokázal určit, jestli je nebo není najedený, ale musím uznat, že z boje vyšel bez ztráty kytičky.
A já jsem zvědavá, co v rámci rodinného škádlení vymyslí příště. I když, možná je teď řada na mně…
