Minulou sobotu jsem sekla s prací už ve čtyři a vyrazila za dobrodružstvím směr Louny. Televizní rosničky už skoro týden předem slibovaly počasí jak malované, tak jsem opouštěla prosluněnou Prahu v radostném očekávání krásného víkendu se psem v lese, jak to bude hezký, že tohle je ten správný podzim a najednou tumáš čerte kropáč. Krásně asi bylo, jen ne tam, kde jsem byla já.. V Lounech s prominutím inverze jak kráva. Zima, že by v pekle zamrzly kotle a mlha a vůbec hnus. Zato ale foukalo. Docela zčerstva.
Tak jsme se se psem rozhodli (tedy já se rozhodla a pes nic nenamítal), že půjdeme pouštět draka. Už loni jsem za tímto účelem v místním Kauflandu zakoupila igelitového Spidermana. Chvíli jsem sice tenkrát váhala, zda nemám radši vzít medvídka Pů, ovšem představa medvěda vznášejícího se v oblacích mi přišla nedůstojná medvědího majestátu.
V sobotu odpoledne jsem tedy sbalila psa, Spidermana a vyrazila na kopeček za vsí, kde bydlí mí rodiče. Poté co jsem si několikrát celkem úspěšně namlela ústa při pokusech dostat tu modročervenou potvoru do vzduchu tak, aby tam, mrcha jedna, alespoň chvíli zůstala, jsem konečně chytla ten správnej grif a Spiderman poletoval vzduchem tak, jak by to Pů nikdy nedokázal.
Mé nadšení bylo veliké (psovi to bylo jedno, anžto objevil nějakou myší díru a touto dobou už v ní byl zahrabaný až po břicho), leč netrvalo dlouho. Spiderman se ve vzduchu nějak otočil, nebo co, vzal faleš a zcela podrazácky skončil ve větvích jedinýho stromu široko daleko.
No, co jsem děvče z vesnice, do lesa se nebojím, tak co bych nevylezla na strom a nezachránila nebohého Spidermana z pařátů ořechových větví. Sundala jsem bundu, přikurtovala urputně se bránícího psa (zrovna skoro chytil tu myš) ke stromu a šplhala. Až mně překvapilo jak to šlo snadno a podivovala jsem se, proč tuto zábavu neprovozuji mnohem častěji. Zrovna se na chvíli zvedla mlha a tak byl z koruny toho ořecha výhled až do Zeměch. Vysvobodit Spidermana ze zajetí byla taky brnkačka, stačilo jen párkrát zatřást tou správnou větví a Spiderman se ochotně a bez keců zřítil k zemi.
Pochválila jsem se, jak jsem šikovná a začala hledat cestu dolů. V tom okamžiku mi došlo, proč tuto bohulibou zálibu nepěstuji častěji. Pekelně se totiž bojím výšek. A z toho stromu to bylo k zemi poněkud daleko. Uvědomila jsem si, že je mi v koruně ořechu docela hezky, výhled je pěkný, zima mi zatím není, proč tu chvíli nepobýt, že? No zima mi nebyla asi tak pět minut, zato pak se do mne dala s chutí přímo nevídanou. Nedá se svítit, šlo to nahoru, půjde to i dolů. Bohužel, ač mne má hodná babička naučila jak má dáma nosit dlouhé sukně, rukavičky a velké klobouky, ač mne má stejně hodná maminka naučila jak má dáma v minisukni vystoupit z auta, aby jí nebylo vidět až do Pardubic, ani jedna z nich mne nenaučila jak má dáma slézt ze stromu.
Poslední dva metry jsem zcela nedámovsky sletěla jak slíva. Jen jsem stačila pomyslet, že bych se měla nějak sbalit, jak to dělají paragáni v televizi a už jsem plivala hlínu. Na zemi jsem se převrátila na záda a jala se počítat kosti.
„Co to tu proboha vyvádíte?“ ozvalo se zničehonic nade mnou a výhled na šedé nebe mi zaclonila hlava v kšiltovce, z pod které koukaly hnědé oči napůl soustrastně a napůl pobaveně. No jasně, princ na bílém koni se zjeví zrovna když reju držkou v blátě. Když mi to tuhle v pátek v nové sukni tak slušelo, to se zjevil jen pan Drahota z prvního patra, aby mi vynadal, že jsem zase nedobouchla výtah.
„Co by, padám ze stromu,“ odvětila jsem.
„A provozujete tohle často?“
„Ne, jen v úterý a o velikonocích.“
„No, já jen, že je sobota.“
„To víte, nadělávám přesčas, v úterý je státní svátek.“ prozradila jsem mu tajnůstkářsky, stále ještě ležíc na zemi, neboť jsem neměla dopočítáno, mladík mne zarazil někde u čísla čtyřicet.
„Aha, tak to jo, to vás nebudu rušit. Než se setmí, stihnete si spadnout ještě několikrát.“ Nutno uznat, že kluk se pořád ještě nesmál, ale v očích mu hrálo a koutky úst cukaly.
Sedla jsem si (počítání kostí vem čert) a rozhlédla jsem, kde se tu vzal, pocestný v pustině. A hned mi bylo jasno. Jeho agresivně a nebezpečně vyhlížející jorkšír se právě pokoušel sežrat mého psa. Počkat, jorkšír? Rozhlédla jsem se kolem pozorněji. Někde tu musí být. Blonďaté nadělení, s obličejem oranžovým ze solárka, v růžové bundičce a bílých kozačkách. Nikde nikdo, na blonďaté diblíky je asi zima. Vylejzaj až když je aspoň dvacet nad nulou.
Jorkšír přestal mém psovi očuchávat zadek a pustil se do uší. A to mé nebetyčně trpělivé zvíře stálo jak socha s tlamou vysoko vztyčenou, aby na ni jorkšír nedosáhl, zatímco po mne vrhalo jednoznačné pohledy: „zbav mne té bestie, nebo se neudržím.“
Zrovna jsem chtěla kluka požádat, aby vysvobodil mého psa z prekérní situace, když z kapsy klukovy bundy zařval Daniel Landa. Zvedl to a z druhého konce drátu se ozval velmi „růžový“ hlásek typu „ječák“: „No medvídku (asi jsem špatně rozuměla), kde jste, Ňufinka (no fakt mám něco s ušima) už určitě bolejí nožičky, chudinečku.“
Kluk típl mobil a řekl: „Já už musím jít, takže rukulíbám milostivá padanko.“
„I dejž to pánbu, panáčku,“ odvětila jsem a to už nerozdejchal. Rozesmál se na celé kolo: „Slečno, víte vy, co jste?“
„Neuvěřitelně okouzlující a nehorázně špinavá víla?“
Smál se snad ještě víc. „No vy jste mi zjevení, fakt zjevení. Kde jste se tu proboha vyskytla?“
„Vždyť jste viděl, spadla jsem z vořecha. Naznak.“
Na chviličku zvážněl: „Já už fakt musím jít. Ale býváte tu často? Nebo alespoň občas?“
„No vždyť říkám, v úterý a o velikonocích.“
„Tak jo, budu si to pamatovat,“ bafl jorkšíra a byl ten tam.
V neděli jsem kolem toho ořecha šla znovu. Na kmeni byl připíchnutý kus papíru v igelitovém pouzdře. Šla jsem blíž a přečetla si: „Pozor, z tohohle stromu padají víly.“ Vydolovala jsem tužku z bundy a připsala pod to: „Ale jen v úterý a o velikonocích.“
Vypadá to, že o velikonocích budu mít rande JJJ
