Řečeno slovy mé maminky: „Romská otázka neexistuje“. Když probíhalo poslední sčítání lidu, měl každý sčítaný možnost zvolit si svou národnost. Víte kolik lidí ze všech těch sčítaných do kolonky „národnost“ vepsalo hrdě „romská“? Moje maminka byla pro naši ves jediným sčitatelem, takže to věděla vcelku přesně. Sedm. Celých sedm lidí v našem městysu, kde je jedno ze státem registrovaných romských ghett čítající téměř dvě stovky obyvatel. Všichni ostatní „romové“ se za svou příslušnost styděli. Do kolonky „národnost“ vepsali „česká“.
Mám s romy bohaté zkušenosti. Celý život žiju coby kamenem dohodil od jednoho ghetta, po nocích nám táhnou pod okny domů a pějí smutné písně mrouskavých koček. Někdy se doprovázejí na harmoniku. Zpívají hezky, ale ve tři ráno to moc neoceníte.
Pamatuju na dědka Pantaše. Dědek Pantaš nebyl rom. Dědek Pantaš měl statek. Měl pole lán. Co to kecám, statek i lán byly majetkem JZD. Ale u nás se na to moc nehrálo. Na statku i poli vládl dědek Pantaš. A vládl rukou železnou. Měl na starosti několik romských pracantů, přidělených mu státem jakožto zaměstnanci.
I vyšel každý den dědek Pantaš na pole, za obojek držel obrovskou uslintanou dogu a v ruce bič. Zapráskal bičem, doga zavrčela a cigáni makali jak barevní. Jen se za dědkem Pantašem zaprášilo, cigáni pustili nářadí, polehali do stínu na mez, zapálili cigárko a dali řeč. Brambory ať si v poli shnijou, seno ať se v mokrou břečkou obrátí. Když jim na to dědek Pantaš přišel, pustil dogu z řetězu a přestal bičem práskat naprázdno. V tu ránu byly všechny vysoké stromy ve vsi ověšené cigány. Tak vysoko kam doga nedoskočí a bič nedosáhne. A další den to začalo nanovo. A dědek Pantaš jen kroutil hlavou: Ta verbež se nikdy nepoučí.
Pamatuju se na Janka. Janko byl cigán jak vyšitej. Své rodině se poněkud odrodil a ačkoli vychodil sotva sedm tříd základní školy, v patnácti nastoupil jako ten nejposlednější poskok v jedné fabrice. A makal… no, jak barevnej. Zjistil, že i když není výplata každej den, tak je potom o to větší a když se rozpočítá (dělit uměl), tak s tím jeden vyjde. I dva. A potom tři. Rodina byla na Janka pyšná. Hlavně v den výplaty. To se sešli všichni příbuzní na vrátnici Janka pochválit. A půjčit si něco na věčnou oplátku. Veď Janko má. Takých peněz. Janko dá, Janko je hodný syn.
Janko byl hodný syn. A dal. Poprvé. Podruhé. I potřetí. Počtvrté už nedal. Chtěl si koupit auto. Jeho šéf si kupoval nové a nabídl Jankovi svou starou škodovku. Za osm tisíc. Velké peníze. Jenže Janko to auto chtěl. Nechtěl, aby jeho žena tahala nákupy přes celé město pěšky. Chtěl jezdit na nákupy škodovkou, jako pán. Začal šetřit. Utáhl kohoutky a bylo zle. Počet Jankových příbuzných vartujících v den výplaty před vrátnicí se měsíc co měsíc zvyšoval a působil výhružněji. Janko začal mít strach. Začal se schovávat. Utíkal zadem. Když ho chytli, zbili ho a vše mu sebrali.
Jednoho krásného dne přestal být Janko hodným synem a na svou rodinu zavolal policii. A tím to skončilo. Rodina Janka pohřbila. Když je potká na ulici, odplivnou si a přejdou na druhou stranu. Janko je dnes na svém úseku šéfem. A o své rodině nemluví.
Když jsem byla malá, děda mi vyprávěl o Pavlíkovi. Pavlík byl rom. Pracoval v mlékárně, kde dělal děda ředitele, v dílně. Pavlík měl zlaté ruce, vše opravil. Pavlík se ovšem dostal do stejné situace jako Janko. A Pavlík to řešil jinak než Janko. Pavlík jednoho krásného dne přišel za dědou a řekl mu, že už u něj nemůže pracovat. Co vydělá, to mu vezmou a když jim nedá, střídají se u něj po nocích a nenechají ho vyspat. Proč by pracoval, když tak jako tak nemá nic. A odešel. Děda už o něm nikdy neslyšel.
Znám taky Nikolu. Nikola je romka. Je se mnou stará a už jako holky jsme se kamarádily. Základku vychodila s vyznamenáním a na rozdíl ode mne VŽDYCKY měla od mámy zdravou svačinu a kdyby neudělala úkoly, rodiče by ji přetrhli jak hada. Já zdravou svačinu vyhazovala a tvrdě vyžadovala koblihy. Nikola miluje zvířata a tak po základce nastoupila na střední zemědělskou. Žádné učiliště, hezky s maturitou. A i když její rodina měla vždy hluboko do kapsy, Nikola střední dostudovala a maturovala se samými jedničkami. Pak strávila tři roky na VOŠ s veterinárním zaměřením a když jsem ji viděla naposledy, připravovala se na zkoušky v prvním semestru na veterině v Brně. Nikola má tři sestry. Všechny jsou alespoň vyučené a všechny pracují. A jejich rodiče chodili každý podzim brigádničit o víkendech na vinice při sběru hroznů, aby holkám na studiích občas něco přilepšili.
Tímto článkem jsem nechtěla napadat romskou komunitu ani romy jako takové. Jen jsem chtěla ukázat, že ne všichni jsou špatní a že je někdy velmi těžké změnit svůj osud, zvlášť když to znamená rozejít se ve zlém s rodinou, na které romům obecně velmi záleží. Protože rom bez rodiny je ve světě bílých osamělý jako starý pes. Janko to dokázal, ale úplně šťastný není. Pavlík se vrátil ke svým, kde se cítí bezpečný. A Nikola měla a stále má obrovskou podporu rodiny.
Staré indiánské pořekadlo říká: Nesuď člověka dokud jsi neušel sto mil v jeho mokasínách.
A teď mne kamenujte.
