Narodila jsem se jako panelákové dítě. A snad už v kolíbce jsem řvala, že chci psa. Když jsme se v mých osmi letech přistěhovali na venkov do baráčku sice bez zahrádky, zato ale s dvorkem, můj (a mého bratra) tlak na rodiče ohledně chlupatého čtyřnožce rapidně vzrostl. Dlužno říci, že odolávali ještě téměř čtyři roky.
Pak do naší rodiny přibyl Jack Daniel’s Tenesee Whisky. Prostě Daníček. Zrzavý kokršpaněl, ostrý jako břitva (má jizva na levé noze by mohla vyprávět) s neuvěřitelně zabedněnou lebkou a velkým smyslem pro humor donutil celou rodinu poněkud přehodnotit řebříček podstatných (žrádlo, piškoty, žrádlo, obojek, žrádlo, procházka a hlavně žrádlo) a nepodstatných (neokousané boty, povely, vodítko, gauč, křeslo a postel coby výlučné panství pánečků) záležitostí života.
Daníček se rychle naučil, kdo má vždycky něco na zub (bratr), kdo má něco na zub občas, ale je mnohem přístupnější smutným očím pejska (táta) a kdo nejenže nemá na zub nikdy nic, ale také je lakomej a nedá ani to co nemá (moje maličkost). Zásada: „Co sežeru, to už mi ze žaludku nikdo nevykrade“, provázela Daníčka celej jeho třináctiletej život.
Život s Daníčkem, který byl nepřekonatelným žroutem a neúnavným lovcem, byl plný dobrodružství, nečekaných situací, piškotů a zadávených slepic. Ale jednoho dne, tak jak tomu bývá, skončil. A v domě nastalo podivné prázdno. Když jsem vstoupila do domu, můj pohled padl na prázdné místo, kde bývaly psí misky. Když jsem byla doma sama, přísahala bych, že slyším cvakání psích drápků po podlaze. Bylo to k nevydržení. To ticho, ten klid.
A tak k nám před Vánoci roku 2007 přibyl Lakýnek, tedy Lucky Luciano Ben’s Romaneto. Taky kokr, ale černej. Poprvé jsem ho viděla jako dvoutýdenní štěně. Seděly jsme u chovatelky v obýváku na zemi, povídaly o pejscích a kolem se to hemžilo. Jedna z těch malých černých kuliček se mi vydrápala do klína, tam se rozvalila na zádech s nožkama doširoka a nechala se drbat na bříšku. Už od pohledu náramně spokojenej pes.
Když jsme si pro něj jeli, byl už to psí vejrostek starý půl třetího měsíce a tudíž náramně světaznalej. Přišli jsme do obýváku, chovatelka vypustila pejsky a děla: „tak si vyberte.“ No vybírejte z takovýho božího dopuštění. Náš Lakýn ale od samého začátku věděl co od života chce a tak vzal situaci do svých pacek. Vylezl mi do klína, stulil se do klubíčka a usnul. Bylo vybráno. V autě si na mém klíně opřel bradu o mou hruď a celou cestu z Valče do Cítolib ze mne nespustil oči. Byl roztomilej, krásnej, černej jako noc a mně běželo hlavou, jestli ho dokážu mít ráda tak, jako Daníčka, vedle kterého jsem vyrostla.
Lakýnek si s tím evidentně starosti nedělal a během pár týdnů si otočil kolem packy celou rodinu včetně mně a táty, který ho původně vůbec nechtěl. Vyrostl tak strašlivě rychle, že teď často se čtrnáctikilovým psem v náručí vzpomínám, jak se mi kdysi vešel do dlaně.
Stejně jako kdysi s Daníčkem, máme s Lakýnem svoje rituály, které je bezpodmínečně nutné dodržovat. Například rituál vítací, který se neobejde bez pištění obou stran, zběsilého pobíhání a vrtění ocáskem (jenom pes). Máma vždy říká, že s nikým se tak radostně nevítám, jako se psem. Odpovídám, že až oni budou skákat metr do vzduchu a pištět, budu se s nimi vítat stejně radostně jako se psem.
Nebo povely. V normálních rodinách se na psa volá: „Ke mně! K noze!“ Případně: „Pocem!“ Jen u nás tento povel zní: „Lakynku? Depa já mam toho pejska?“ Můžete řvát „Pocem“ jak chcete, pes se nehne, zato na můj „povel“ se přiřítí, i kdyby byl v Americe, poskakuje po zadních, máchá předníma ve vzduchu a s radostně piští: „Tady! Tady jsem! Máš pro mě něco dobrýho?“
No, nemilujte ho.
P.S. Klíšťová sezóna začala, minulý týden jich bylo sedmdesát. To se mu to obchoduje
Související článek: http://zagorova.blog.idnes.cz/c/58701/Psi-byznys.html
