Normálně máme Vánoce více méně klidné. V průběhu listopadu vybádám, co by kdo chtěl naježit. První týden v prosinci ježím v obchodech a zbytek adventu jásám nad horkým čajem, jak jsem na to vyzrála. Úklid se děje ve dvou víkendech na počátku prosince vždy v sobotu, zatímco velké pečení (a uždibování) se koná v neděli. S mamkou máme manufakturu na výrobu cukroví, takže to slušně odsejpá.
Letos jinak. Hektičtěji, trochu zmateněji. Dárky jsem stihla. Alespoň něco. Máma nestíhá ani to. Cukroví jsem napekla v cukrárně u Telecomu. S Vánočním úklidem pomohla fungl nová myčka – umyla hory skla vystavené ve vitrínách. Jednou jsem to počítala – k čemu je nám, proboha, 474 sklenic a hrnků? Myčka sice myje, ale nemáme odpad. Pán přes odpady přes veškeré urgence už od počátku listopadu nemá čas. Tak vypouštíme do kýble. Jeden kýbl na jednu várku nestačí. Tak běháme s kýblem plným vody sem a tam. K velké radosti Lakýnově, který je rád mokrý.
Lakýnovi se vůbec daří. Minulý týden se celý vecpal na máminu toaletku, kde uchvátil a následně rozbalil celou tabulku čokolády a než mu v tom stihl kdokoli zabránit, na tři cvaknutí ji zblafnul. Pokoušel se o mne infarkt. Někde jsem četla, že čokoláda je pro psy jedovatá. Mám volat veterináře, nebo ne? Lakýn kolem běhal, vrtěl ocasem, k obalu od čokolády se neznal a vypadal, že by si dal repete.
Což učinil ještě též noci s haldou sušenek, které zbyly v polici po tátovi. Obaly vylízané do hladka jsem našla následující den pod stolem. Pes seděl v pelíšku a z očí mu hrála nevinnost.
Nedomluvili jsme se na tom, kdo koupí kolekce a kdo jmelí. Máme sedm kolekcí a tři kytice jmelí. Nedomluvili jsme se na tom, kdo koupí zubní pastu. Nemáme žádnou zubní pastu. Nedomluvili jsme se na tom, kdo nakrmí psa. Dostal nažrat dvakrát. Nevypadal naštvaně. Komunikace v rodině vázne. Máma tráví odpoledne s tátou v nemocnici, zatímco ostatní členové zajišťují, co již sama nestíhá.
Minulou sobotu se Lakýn ztratil. Lezu ze štaflí s křišťálovým lustrem v náručí a najednou mám pocit, že je něco divně. Sakra, ale co? Procházím s lustrem do kuchyně a najednou mi to dochází. Nešlápla jsem na nohu psovi. Kde je pes? Volám, nic. Máma lehce panikaří. Neutekl na ulici? Nenechal někdo otevřené dveře? Prohledáváme garáž, sklep, dětský pokoj. Nic. Přemýšlím nahlas: Kdybys byla Lakýn a někde tě omylem zavřeli, kde bys musela být, abys neřvala. Brácha se na mně podívá jako na idiota a otevře dveře do spíže. A nám se naskytne úchvatný pohled na zadní polovinu psa. Zbytek psa vězí v krabici s cukrovím. Nemáme cukroví. Pes, vida, že byl zmerčen, posadí se na zadek a zeširoka se oblízne. Dobrý to bylo, děkuji. Nevím, jestli mám zfackovat psa, nebo sebe. Hádejte, kdo ho tam zavřel.
Máma si sedá na židli s hadrem v ruce a chvějí se jí ramena. Mám strach, že se rozpláče, ale ona se směje. Tak si pejsek užil, no. Dobré cukroví už neseženem, koupíme zákusky. A hoď ten lustr do kouta, pojď, dáme si vaječňák.
Brácha si ťuká na čelo a vytahuje čerstvě umyté broušené skleničky z myčky. Pes leží v pelechu a funí. Pouštím CD své oblíbené kapely. Sedíme na židlích volně rozestavěných v prostoru mezi štaflemi a kýbly s vodou, pijeme vaječňák a jsme spolu. Máme Vánoce.
Moje smečko, jsem ráda, že vás všechny mám.
