Aneb jsem módní a potravinový barbar
Dva nejvýznamnější články dne (alespoň dle množství diskuzních příspěvků pod nimi) se zabývají módní neschopností Čechů (reprezentovanou fuseklema nošenýma do sandálů) a naopak jejich schopností sežrat prakticky cokoli, pokud je to levné (reprezentovanou obrovskými objemy prodeje výrobků něžně zvaných „tescosračky“).
Takže jsem módní barbar. Protože nosím fusekle do sandálů. Občas. Někdy. Třeba na dovolené v horách. Jsem majitelkou jednoho páru čehosi, čemu se říká „trekové sandály“. Nevím proč, protože na trek by si je vzal leda šílenec. Pokud ovšem za trek nepovažujete procházku mezi Tanečnicí a Radegastem, což svého času zvládla moje máti i v jehlových podpatcích.
Je pět hodin ráno a můj pes mi skáče po hlavě, protože „já vím, že je strašně brzo, ale já fakt, ale fakt už musím“. Nezbývá než přes pyžamo hodit mikinu a nohy ve fuseklích (noci v horách jsou chladné i v létě a já jsem furt zmrzlá) zasunout…. do sandálů. Šněrovat si trekovky ke kotníkům kvůli vyvenčení čoklína nebudu a vzhledem k tomu, že „musím“ mého psa většinou zahrnuje svižnou vycházku po zhruba kilometrovém okruhu příležitostně prokládanou spoustou čuchání a čmuchání než dojde k akci samotné, v pantoflích bych se asi zabila.
Nebo jinak. Jsou čtyři hodiny ráno. Pondělí a já vstávám do práce. Když jsem v pátek odpoledne jela k rodičům, bylo dvacet pět ve stínu a trekové sandály k džínám byly vcelku dobrý nápad. Jenže teď je kolem pěti stupňů a trekovky už nevypadají tak lákavě. Co s tím? Vzhledem k tomu, že k rodičům na víkend jezdím jen s batůžkem jehož největší část zabírá taneční kostým (a krosnu odmítám jednak proto, že se s ní v autobuse blbě manipuluje a jednak proto, že s ní pak musím dva kilometry pěšky), jiné boty prostě nemám. Přece nezmrznu. Tak alespoň bílé kotníkové ponožky s růžovým lemem, ať ladím s mikinou. Na tom rozcuchaném nenalíčeném individuu s polštářem obtisklým na tváři a hubou zívající dokořán budou v naprosté tmě ve čtyři ráno nohy to poslední, čeho si všimnete. A v Praze se převlékám do pracovního a přezouvám do lodiček na podpatku. A do těch fusekle nenosím, fakt.
Také jsem potravinový barbar. Fakt nevím, jaké kupuju značky. Vezmu to do ruky, přečtu složení a buď to koupím, nebo ne. Vlastně si pamatuju, že jsem jednou koupila bílý jogurt značky Tesco. Byl dobrý, tak jsem ho koupila i podruhé. Jenže něco se někde zvrtlo. Obrátila jsem otevřený jogurt vzhůru nohama a nic z něj nevypadlo. Odporná želatinová bílá hmota prostě zůstala vevnitř a nechtělo se jí ven. Vytřepala jsem ty bílé amarouny na misku. Zůstaly stát, lehce se chvějíce v přesné kopii tvaru kelímku. Letěl do koše a čtyři jeho kolegové s ním. Přečetla jsem opět etiketu. O škrobu ani slovo. Říkám, někde se něco zvrtlo, protože teď tam ten škrob píšou.
Upřímně si ale nedovedu představit, co se dá zkazit na takovém kysaném zelí. Prostě zelí, sůl, kmín. Když jsou tam tyhle tři položky a žádná jiná, tak to koupím a je mi jedno, jestli se to jmenuje Tesco, nebo High-Super-Fit-Line-Cabbage. A vůbec zvláštní kapitolou jsou jablka. Věděli jste, že ta krásná, zářivá, veliká jablíčka, co se na vás smějí vyrovnaná v řadě se leští voskem? A ten vosk pak jíte se šlupkou? Kupuju zásadně ta méně krásná, levná, co jsou barbarsky nasypána na hromadě v regálech až úplně dole. S těma se nikdo leštit nenamáhal a proto mám téměř jistotu, že spolu s kilem jablek nezkonzumuju i dvacet deka leštidel.
Jsem barbar a má kapsa není bezedná. Je pravda, že mleté hovězí maso kupuju po osmdesáti korunách za 300g (mámu by položilo, kdyby věděla, jak drahé maso bylo v tom úžasném chilli con carne), že na sýry jsem mimořádně vybíravá a z uzenin jím jenom šunku s min. 90% masa, ale sterilovaný hrášek je prostě sterilovaný hrášek (hrášek, voda, sůl) ať už nese nálepku Tesco, nebo Luis Vuitton.
Hysterie kolem bio jídel a „tescosraček“ a exaltované projevy diskutujících, že „laciný jídlo by nevzali do huby“ neboť „ani pes to nežere“ mi připadá k smíchu. Jak je možné, že se u nás to laciný jídlo tak dobře prodává, když jsou všichni tak radikálně proti němu? Co je špatného na tom, že místo hrášku Bonduelle koupím do bramborového salátu hrášek Tesco, jehož cena je třetinová? Vzhledem k tomu, že to pak celé přebiju majonézou, je úplně fuk, jak ten hrášek původně chutnal.
Jsou mi k smíchu všichni ti Fandové z Horních Ouholiček, kteří jedli půl roku suché rohlíky, aby si mohli dovolit jedno Bibione s polopenzí a aby se pak v okamžiku přejezdu přes hranice proměnili v pravidelné návštěvníky hotelu Ritz Carlton s regulérními požadavky na služby této úrovně.
My prostě musíme za každou cenu dávat najevo jak ohromnou převahu máme nad tou blíže nespecifikovanou skupinou „socek“, které nosí fusekle do sandálů a kupují rohlíky made in Kaufland po 90 haléřích za kus, skupinou, do které patří všichni kromě nás osobně. A pěkně jim to v diskuzi spolu s ostatními „sockobijci“ dáme sežrat. Ať vidí, že já jsem lepší, protože já žeru šunku pozlacenou (dámy prominou).
No, dobrou chuť.
