Aneb chlapi jsou jak telefon. Buď je obsazenej, nebo je to omyl........................
Mám kamarádku. Kamarádka je jednou z těch úžasnejch „single třicítek“, co jich teď pro Praze běhaj mraky. Kamarádka nejdřív byla single třicítka, pak nějakou dobu nebyla a teď už zas je. Mezi tím byl jeden Princ. Asi tak půl druhého roku. Jé, to byla láska veliká. Všecko bylo jak má bejt. Nejdřív randíčka, kytičky, hubičky, pak i něco víc. Po půl roce začali bydlet spolu. Našli si podnájem, pořídili auto na leasing a pejska za hotové. Princ byl často pryč, měl firmu, která obchodovala po celé Evropě a často ty obchody vyžadovaly jeho přítomnost, ale doba, po kterou byl v Praze, patřila čistě jen kamarádce. Ta byla šťastná, zvlášť když Princ nadhodil do debaty otázku miminka. „Bože, chlap, co chce mít se mnou dítě,“ zajásala kamarádka a šli do toho. Jak říkám, láska veliká.
Jednoho krásného dne zazvonila přede dveřmi bytečku hezká paní v pokročilém stupni těhotenství a představila se jako Princova zákonná manželka, které sice nevadí, že má Princ čas od času nějakou tu „kurvičku“, ale oné „kurvičce“ (rozuměj mé kamarádce) důrazně nedoporučuje plodit s Princem nějaké levobočky, jestli nechce mít držku rozmašírovanou na sekanou. Protože jedinou zákonem a Bohem schválenou ploditelkou je zde ona, Princova manželka, toho času v očekávání zákonného „pravobočka“.
Následujících pár dní strávila kamarádka u mne, kde střídavě na gauči bulela do polštáře a střídavě na záchodě čůrala na těhotenské testy šílená strachy, že ploditelské úsilí bylo přece jen korunováno (nyní více než nežádoucím) úspěchem. Naštěstí nebylo.
Můj byt byl po těch pár dní připomínal květinářství, neb úslužní mesengeři dennodenně dodávali náruče růží, lilií a tulipánů, kterými si Princ pokoušel svůj průšvih vyžehlit. Nutno dodat, že kamarádka posebrala poslední mozkové buňky a poslala Prince definitivně kam slunce nesvítí. Po pár dnech se nastěhovala zpět k rodičům, zanechaje po sobě obulený polštář a hromadu vadnoucích kytek.
Dřív se chlapi kroužkovali. A taky ten kroužek poctivě nosili. Znamenal: tohle je území jiné samice, ruce pryč. Dneska jeho stav nepoznáte. Pokud se hodně snaží, může vás tahat za nos hodně dlouho. A procitnutí bývají bolestivá (jak jste mohla vědět, že to, co jste považovala za staromládenecký byteček, je jen šmajchlkabinet?). Jó, ženatí, ti jsou ze všech nejhorší, řeknete si. Ale to se škaredě pletete.
Ale úplně nejhorší …. úplně nejhorší nejsou trpaslíci, ale „správní chlapi“. Takovej „správnej chlap“ vám poblbne hlavu rychleji než stihnete říct „matrimonium“ a když začne jít do tuhýho, vzpamatuje se, že má někde nějaké závazky, vyleze s pravdou ven a z počínajícího vztahu urychleně vycouvá, za souběžného horoucího ujišťování, jak je do vás k smrti zamilován. Protože ta co tu byla první se prostě neopouští. A tím vzniká zajímavý paradox. Tím, co udělal, vám potvrdil, že máte před sebou exemplář fantastického (a věrného) mužského a zároveň se stal definitivně nedosažitelným (což mu ovšem nebrání posílat Vám dalšího půl roku obrovské kytice se srdceryvnými omluvami a ujištěními o nehynoucí lásce, které rozmary osudu nepřejí).
Ovšem, co takového „fantasticky věrného“ mužského žene svádět cizí slečny, to jakživa nepochopím….
A co z toho plyne? Sama nevím. Můj dědeček se mé babičce musel na prvním rande prokázat občankou, ze které zjistila, zda není náhodou ženat. A teď už se stav do občanek psát nebude. Budeme si najímat soukromé detektivy, nebo budeme tak jako doteď bezhlavě věřit a znovu a znovu si s rozběhem nabíjet hubu? A co takhle všechny ženatý očipovat? :)
