Říká se, že pes by měl být socializován. To jako že s ním máme hodně chodit mezi lidi a taky mezi ostatní psy, aby měl hodně sebevědomí a ničeho se nebál. Což o to, ten můj fracek má sebevědomí až na půdu a nebojí se ani hrozby pantoflí, ale s tou socializací to u nás odjakživa vypadalo všelijak.
Psy rozdělujeme na ty, kterých se bojíme (ti větší než my a Tittelbachovic Westinka) a na ty, které chceme sežrat (což jsou všichni ostatní). Výjimečné postavení má Jindřichovic Džesinka, které se bojíme, ale zas ne tak moc.
Nepočítám-li Topičovic Artura, měl zatím Lakýn jen jednoho jediného kamaráda. Jeho panička ho označila slovy „džunijóro néro, é bono, é bono“, když se mi snažila vysvětlit, kteráže to zvířena poletující inkognito po pláži patří k ní. Sama na něj volala „furfante“, ale nejsem si jistá, jestli zrovna tohle bylo jeho jméno. Džunijóro byl černý labradorský retrívr a své přezdívce „Furfante“ se snažil dostát stůj co stůj.
Chodili jsme po ránu na stejnou pláž ve stejnou dobu a naši psi si zjevně padli do oka. Džunijóro, furfante jeden, bleskově zjistil, že Lakýn je lekavej a pustil se do (zjevně oblíbené) hry na Baf. Plížil se příšerně nenápadně mezi maličkejma bílejma jachtama se zadkem vystrčeným do výšky a ocasem vysoko vztyčeným jako vlajková loď, podle které bylo na první pohled z dálky vidět, kde se zrovna nachází. Počkal si vždy na Lakýna důmyslně schován za odpadkovým košem, suchým keřem nebo stéblem trávy a když se Lakýn přiblížil, vrhl se na něj s hurónským řevem za písku odletujícího od jeho zadních běhů.
A Lakýn se vždycky, vždycky k smrti vyděsil. Tolikrát jsem mu říkala: „ty blbče, vždyť je ten blbec vidět na sto honů, jak se ho můžeš leknout?“ jenže marně. A Džunijórovi se vůbec nedivím, že ho to tak bavilo, protože pohled na Lakýna, jak s vytřeštěnýma očima vyletí všema čtyřma do vzduchu jak Tom a Jerry a ječí u toho jako když ženský vleze do sprchy myš, to je, pánové a dámy, pohled pro bohy.
Měla jsem obavy, že se ho Lakýn bude bát a nebude chtít na pláž chodit, jaké však bylo mé překvapení, když pes každé ráno natěšeně stepoval u dveří s obojkem v hubě a od hotelu pokaždé neomylně zamířil na pláž. Toho spratka masochistickýho to zjevně bavilo taky.
Dny krásně ubíhaly, rána jsem trávila na liduprázdné pláži bok po boku Džunijórovy paničky, která neumí česky, anglicky, německy ani francouzsky a přesto si se mnou, která italsky umím jenom „una aqua senza gas“, výborně rozuměla, odpoledne pak na pláži již bez svého psího bodyguarda, který tou dobou chrupkal v hotelovém pokoji.
To jsem ovšem nemohla tušit, jak se mi tahle plážová známost našeho Lakýna vymstí. Psi na pláž nesměli. Všude jsme naráželi na obrovský cedule s přeškrtnutým obrázkem čtyřnožce. Zdálo se však, že jejich přítomnost na pláži v noci či brzy ráno je buď tolerována, nebo carabinieri vstávají pozdě.
Uchlácholeni tím, že to dělal skoro každý, vzali jsme Lakýna na pláž i uprostřed odpoledne. Unaven lítáním po břehu a „zachraňováním“ paničky z vln, usnul blaženě na dece, když tu kde se vzali, tu se vzali, členové hlídky místní policie. Říkala jsem si, že psů je tu hodně, tak snad pokutu nedostaneme, jenže když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že všichni psi, kteří až dosud jásavě dováděli kolem nás, v mžiku záhadně vysublimovali. Rychle jsem přehodila přes spícího Lakýna cíp deky a tvářila se, že je to polštář. Bylo by mi to i vyšlo, nebýt Džunijóra. Netuším, odkud se vynořil, ale s ksichtem rozjásaným a řevem hlasitým se hnal k nám. Tedy k Lakýnovi, jehož přítomnost pod dekou neomylně vytušil. Řekla jsem si, že než se carabinieri otočí, sbalím pod deku i Džunijóra.
Jenže v tu chvíli zbytek osazenstva na dece spustil poplach: „Ježišmarjá, pes a běží k nám!!!“ V tu chvíli mi došlo, že oni o existenci Džunijóra nic netuší, neboť svá ranní dobrodružství si Lakýn nechával pro sebe a já mu do nich nežvanila. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, vtrhl Džunijóro do toho zmatku, hbitě vybalil a vytřepal Lakýna z deky a hlasitým štěkotem upozorňoval všechny, kteří si toho ještě nevšimli (a že jich moc nebylo), že na pláži jsou DVA černí pasažéři. O paničku Džunijóra, která k nám mezi tím doběhla, se pokoušel infarkt.
Na následnou scénu, zahrnující několik provinilých příslušníků druhu homo sapiens pokoušejících se zklidnit dva rozjásané příslušníky rodu canis domesticus a dva příslušníky rodu „policajt zasranej“ pokoušející se všem výše zmíněným udělit pokutu, bych raději zapomněla. Nicméně dobře to dopadlo, pokutu nedostal ani Lakýn ani Džunijóro, jen pokárání, kterému stejně nerozuměli, ale tvářili se snaživě.
Jak tak koukám, myslím, že bez těch psích přátel se asi do budoucna obejdeme.
