Takže je zima. V zimě padá sníh. Taky mrzne. Když padá sníh a mrzne, tak sníh netaje. Když netaje, zůstává ležet kam dopadl, to dá rozum. Zdá se, že jen silničáři se s tím nějak nedokáží smířit.
Když padá sníh a mrzne, tak to venku občas klouže. A s tím se zas nedokážu smířit já. Zdá se, že výrobci obuvi nedokáží vyrobit dámské zimní boty tak, aby vyhovovaly požadavkům business dres code a zároveň se v nich dalo chodit. Kombinace mých hnědých kozaček, vlhka a hladkých podlahových ploch (v nejhorším případě v Justičním areálu Na Míčánkách) znamená pro mé kotníky doslova pohromu. Na druhou stranu tak zřejmě naprosto dokonale naplňuju představu dámy v nesnázích.
V pondělí ráno jsem spěchala na metro (opět), obutá ve svých hnědých kozačkách (opět) a nabila si hubu (opět). Na schodech mi podjela noha, následoval trojitý Ritberger s pěti vruty a saltem na závěr, vše, doprovázené patřičnými zvukovými efekty, zakončeno efektním držkopádem o tři schody níže. Podvrtla jsem si kotník (opět) a okoločumící obecenstvo získalo velmi přesnou představu o rozsahu mého slovníku sprostých slov. Vzhledem k tomu, že se netvářili ani pobouřeně, ani pobaveně, asi budu muset provést upgrade slovní zásoby. S fňukáním, které postupem času nabylo jisté monotónnosti (auvajs, auvajs, jau, jau, jau) jsem se dovlekla do práce a postěžovala si každému, koho jsem potkala. Od šéfa po údržbáře, všichni mne soucitně vyslechli. Už jsou zvyklí.
K večeru bolest polevila, takže jsem z kanceláře domů vyrazila poměrně svižně. Že se jednalo o předčasnou radost, se projevilo, když jsem se v úzce vyšlapané cestičce na chodníku pokoušela vyhnout protijdoucímu mladému muži. Jak jsem šlápla vedle, opět mi podjely nohy a před potupnou ukázkou mého krasobruslařského umění mne zachránila jen pohotová reakce onoho mladého muže, který mne bleskově zachytil a nepustil. Z dálky jsem musela vypadat jako stepující tarantule, protože ve snaze najít rovnováhu mi nohy lítaly všemi směry, ale já ne a ne se na ně postavit.
Mladík se mi zamyšleně zahleděl do tváře a zasněně pronesl: „Teda, vy jste ale hezká.“ Než jsem stihla poděkovat za lichotku, dokončil stejně zasněným tónem větu: „ale pekelně těžká,“ a pustil mne na zem přímo do té břečky až mi zuby zacvakaly. Rychle jsem provedla základní několikavteřinové ohledání stavu svých kostí a s lehkým zpožděním jsem se ozvala: „Au!“
A vložila do toho veškeré své překvapení a opovržení mladíkovým negentlemanským chováním. A ten bídák, místo aby mi pomohl vstát, se rozchechtal a šel pryč! No rozumíte tomu?
V úterý mne ze sněhové závěje vyprošťovala zásahovka. Nevěříte? Tak já vám povím, jak to bylo. Šla jsem z policejního ústředí, kde jsem měla nějaké jednání a na plácku před domem zaparkovaná dodávka a kolem pánové z policejní zásahové jednotky. Oděni do akce, zřejmě si odskočili na oběd. Jen jsem se přiblížila, veselý hovor ustal a rozhostilo se hrobové ticho. Prošla jsem mezi nimi jedinou vymetenou cestičkou a připadala si v tom kordonu policajtů jako tak trošku jako zločinec. Jen jsem je minula, začala na druhý konec té vymetené cesty najíždět další dodávka a komplet tu cestičku ucpala. Dopředu to najednou nešlo, zpět mezi ty černé vdovy bych nešla ani za zlaté prase a navíc na mne řidič začal mávat, abych mu jako sakra uhnula z cesty. Nebylo zkrátka jiné východisko. Vykasala jsem si kabát (pár zahvízdání za mými zády) a udělala dlouhý krok do závěje bokem. Sukně se mi přitom vyhrnula maximálně o pět centimetrů, přesto to obecenstvo za mnou ocenilo řevem přímo hurónským. Zapadla jsem do sněhové závěje skoro po kolena, ale dodávka mohla projet, což její řidič ocenil blahosklonným mávnutím.
Tak, do sněhu to šlo snadno, ale ven? Živě jsem se viděla, jak, jsouce stále bedlivě pozorována celou zásahovou jednotkou, udělám další dlouhý krok a za dalšího hromadného povzbuzování mi nohy vyletí až nad hlavu a …. výsledek si domyslete.
Naštěstí v pánech za mnou se probudil kousek gentlemanského ducha. Vidouce dámu v nesnázích, dva z nich přiskočili, bez jediného slova mne každý popadl za jedno předloktí a bez cavyků mne vytáhli ze sněhu, postavili zpět na cestičku, symbolicky ometli boty, lehce se uklonili a stále mlčíc se opět připojili ke kolegům.
Nad zbytkem scény zahrnující opětovné pískání, smích, vtipné poznámky a mou osobu nejapně zírající a stojící jako tvrdé y, zatáhněme soucitně oponu….
