S mláďátky se tento víkend roztrhl pytel. Šli jsme s Lakýnem v sobotu do lesa. Na houby a taky jen tak. Našli jsme jednu babku, jednoho klouzka, spoustu lesních jahod, naprosto skvělej klacek na přetahování a jednoho srnečka.
Stál na lesní stezce, vratké nožky se pod ním klepaly a vypadal přesně jako Bambi. Mohly mu být tak dva dny. A srnčí máma nikde. Duchapřítomně jsem drapla psa, který se už hotovil se srnečkem se kamarádit, za obojek a pokusila se zvířátko obloukem obejít. Jenže srneček zapískal (byl to tak žalostný zvuk, že mi to rvalo srdce – netušila jsem, že srny pískají) a na těch rozklepanejch vratkejch nožkách vyrazil za mým psem. Lakýn se zmítal na obojku, já ho vlekla pryč a srneček nám byl v patách a volal maminku tak smutně, že jsem měla sto chutí ho sbalit do náruče, nakrmit a pohladit. Čímž bych ho se stropocentní jistotou odsoudila k smrti. A tak jsem prostě jen vláčela svýho psa co nejrychleji pryč a modlila se, aby co nevidět dorazila srnčí máma, vlepila svýmu potomkovi jednu za uši (kde se touláš, spratku, víš, jakej jsem měla strach?) a odvedla si ho pryč od lidského pachu a bílejch zubů mýho (loveckýho) psa.
Naštěstí měl srneček opravdu tenké nožky a byl asi opravdu tak malý, že nám prostě nestačil. Utekli jsme tomu holátku a celý zbytek procházky jsem přemýšlela, co budu dělat, jestli tam bude, až se budeme stejnou cestou vracet zpátky. Přesněji řečeno, komu zavolám. Vracet se budeme tak za dvě hodiny a dvě hodiny jsou moc dlouhá doba na to, aby takový mláďátko bylo samo mimo pelíšek a bez mámy. Takže pokud tam ještě bude, tak je definitivně ztracenej a příroda si sama nepomůže. Dospěla jsem k závěru, že v lesoparku v Chomutově by určitě věděli, kam se obrátit s nalezeným srnečkem a obrátili jsme se na cestu zpět.
Srneček už na cestě nebyl a o kus výš v křoví šelestilo něco velkého. Vzhledem k tomu, že v „našem“ lese úchylové nejsou, dospěla jsem k závěru, že pro mladýho si přišla máma, dala mu za uši a odvedla ho domů. Takže nakonec happy end. Jen mi bylo líto, že jsem si toho srnečka nevyfotila.
V neděli jsme jeli na zahradu. Máme zahradu na Cejnáku, asi tak 5 km od domova mých rodičů. A protože mi slíbili, že budou třešně, pokud si je sama natrhám, vyrazila jsem na zahradu s nimi. Takže jsme toho krásného nedělního poledne naskákali čtyři, pes a žebřík do auta a jelo se.
K zahradě vede polní cesta. A na té cestě, hned na začátku stál takovej bažantí vejrostek. Prostě trochu odrostlejší kuře. A místo aby uletěl, či uskočil před jedoucím autem do strany, jal se běžet před ním. Křídla roztažená, zobák dokořán, oči vytřeštěné, s hlasitým pípáním pelášil před autem, co mu krátké nožky stačily. A nám nezbylo, než ho po té cestě následovat, pokud jsme ho teda nechtěli přejet.
Bratr se jal bažanta povzbuzovat: „levá, horizont, sto dvacet, pravá, devadesát, pozor kope…“, zatímco táta ho povzbuzoval po svém: „vlevo máš odbočku, ježíšmarjá, vlevo, vlevo říkám, ty krávo…“ Načež dostal od mámy přednášku, že slepice není kráva, anžto je slepice a tudíž zcela jiný živočišný druh.
Bohužel odbočku jsme minuli a bažant stále před námi.
„Tak na něj tútni,“ děla máma, „počkej, tútnu na něj sama,“ a sápala se tátovi po volantu.
„Nikdo na nikoho tútat nebude,“ pleskl táta mámu přes ruku,“ Ještě by dostala infarkt.“
„Můžou slepice dostat infarkt?“ bratra evidentně přestalo to jeho „levá devadesát“ bavit.
Já jsem mlčela. V tichosti jsem se rvala se psem, který již měl té nekonečné, celých pět kilometrů trvající jízdy plné zuby (jsem zvědavá jak s ním vydržím cestu do Itálie) a hodlal vystoupit z auta zavřeným okýnkem a:
Za prvé – protáhnout si pořádně nohy
A za druhé – konečně zakousnout tu slepici.
Nebudu to protahovat, na zahradu jsme dojeli v závěsu za řvoucím bažantem. Soused stál u plotu, rukama se držel plaňek, ohnutý v pravém úhlu a smál se, až mu tekly slzy: „Víte, sousede, že když začínaly jezdit auta, musel před každým tím pekelným strojem utíkat herold s vlaječkou a křičet: Pozor! Automobil! Pozor! Automobil! No a tomu vašemu heroldovi už chyběla jen ta vlaječka.“
A ani ty třešně nakonec nebyly.
