Také vám připadá, že podle názoru naší společnosti zatímco chlap bez ženské je naprosto v pořádku a „borec, kterej si užívá“, tak ženská bez chlapa je nějaká divná?
Mám hodně známých a kamarádů, se kterými se z různých důvodů nemohu vídat tak často, jak bych chtěla. Takže když se vždycky po delší době sejdeme, je opravdu o čem vyprávět a to kolikrát až do ranního kuropění. Přese všechna ta zajímavá témata a přese všechno to co jsme si nestihli nebo zapomněli říct po telefonu či mailu, přes to všechno stejně dříve nebo později padne vždycky jedna a ta samá otázka: „A co chlapi? Už někoho máš?“
Nevadí mi, že se ptají, protože už hezkou řádku let odpovídám pořád stejně. Zajímavá je spíš ta jejich reakce na mou odpověď. Většinou pár vteřin trapného ticha a pak zakoktání něčeho, co zní tak nějak: „no, však ty taky jednou konečně někoho potkáš.“
Jistěže potkám. Potkávám denně obrovskou spoustu lidí. Nejsem princezna zavřená ve věži. A trochu mne irituje, že někdo absenci osoby mužského pohlaví v mém životě považuje za nějaký handicap. V mém případě bude pes zakopaný v tom, že já prostě nikoho nehledám. Kdysi jsem hledala. Po pár schůzkách mne to přešlo. Tohle přece nemám zapotřebí.
Už jsem seděla v kavárně naproti člověku, kterého jsem znala sotva pár hodin a poslouchala přednášku na téma „Všichni blbci v politice a u mne v práci“, podávanou s výrazem: „Seď, husičko, a poslouchej mistra.“ Taky jsem v jiné kavárně seděla naproti individuu, které na mne za celou hodinu, která trvala asi tak deset let, ani jedenkrát nepohlédlo a celý jeho projev se omezil na: „Ahoj, Míra,“ na začátku, a „tak čau“ na konci, kdežto já se celou hodinu snažila najít nějaké (jakékoli) téma, na které bychom si mohli alespoň chvíli povídat, plácala jsem v té zoufalé snaze najít záchytný bod naší konverzace páté přes deváté a připadala si jako debil. Podle Mírova úlevného výrazu, když jsme se po té hodině rozloučili, to nebyl zřejmě jen můj pocit (Míru i mne snad omlouvá to, že jsme oba byli k tomuto zvěrstvu donuceni našimi společnými přáteli).
Oni totiž přátelé a kamarádi a tetičky z třetího kolene, ač jsou jinak skvělí a báječní, mají jednu fakt blbou vlastnost. Dokáží vycítit osobu nezadanou na sto honů a pod různými záminkami se ji v zájmu celospolečenského blaha a světového míru snaží spárovat s kýmkoli, kdo je zrovna poblíž. Bohužel pro obě strany zamýšleného párování, přátelé se v této bohulibé činnosti nenechají zastavit takovou maličkostí jako je fakt, že ony dvě zamýšlené hrdličky nemají nic, ale vůbec nic společného. Už jsem se poučila, takže dnes, když nějaká tetička, či známá začne, že u nich na vesnici je fakt skvělej traktorista, radši se honem dekluju. Nic proti traktoristovi, může to být opravdu báječnej chlap, ale co by, proboha, dělal s právničkou? Pravděpodobně bych ho hned na první schůzce vyděsila tak strašlivě, že by se z toho vzpamatovával nejmíň tři týdny s vydatnou pomocí psychoanalytika, vodky a růžovejch plyšovejch medvídků.
Naštěstí mám jednoho moc dobrého kamaráda, který má dost rozumu, že se mne na chlapy neptá a své kamarády mi nenutí, což odůvodňuje střídavě slovy: „to bych jim neudělal,“ a „nebudu si do vlastního zelí tahat cizí zajíce,“ Tu druhou větu samozřejmě myslí žertem. A právě díky tomu, že neexistenci muže v mém životě nijak neřeší, tak se právě toto téma s ním dá řešit naprosto skvěle, bez tragického přídechu, zato se spoustou srandy.
On tvrdí, že se mne muži bojí. Já s ním nesouhlasím, nevěřím, že by čeští muži byli takoví zbabělci, že by jim nahnala vítr jedna blondýna, i když taková blondýna dokáže někdy způsobit pěknou paseku (ale o tom někdy jindy).
Mé odůvodnění je, že muži už dávno nejsou lovci. Zhýčkáni davy přidrzlých sedmnáctek čekají, až jim jejich životní láska vleze oknem do pokoje a řekne: „Tak, zlato, tady mne máš.“ No a já taky nejsem lovec. Jsem kořist, velmi plachá kořist. Mou první a bezprostřední reakcí na bližší kontakt je odmítnutí. Kdo o mne stojí, musí si mne ulovit a být při tom velmi, velmi trpělivý. A jak řekl jeden dámami velmi obdivovaný borec: „tak skvělá, abych na tebe plýtval energií, zas nejseš.“ Tak a mám to. Na lovkyni nemám povahu (ač v jiných záležitostech mám kuráže až na půdu), a na kořist se mi nedostává skvělosti. A teď babo raď.
Ale, víme, ono nemít chlapa má také své výhody. Večer se vracím do bytu, který je naprosto stejně uklizený, jako když jsem ho opouštěla. V televizi se koukám na jaký program já chci a do kina chodím na to, co se líbí mně. Jím jen to co chutná mně. Když mi v sedm večer zavolá kamarádka, jestli bych nešla na jedno do baru, tak rozhodnutí, zda půjdu, či nikoli závisí jen a jen na mně. A když se z ničeho nic rozhodnu vrátit domů o dvě hodiny dřív nebo později, nekouká z toho žádná katastrofa.
Na druhou stranu, před třemi nedělemi jsem onemocněla. Jen hloupá viróza, ale první tři dny jsem měla čtřicítky horečky, ležela jsem v posteli neschopná se pohnout a bylo mi fakt blbě. Čtvrtý den jsem se vyplazila z postele a zjistila jsem, že v celém bytě není nic k jídlu. A nastal problém. Ač mám Žabku hned za rohem, nedošla bych tam. Kdo mi nakoupí? Maminka na služební cestě na Moravě. Tatínek na služební cestě v Mnichově. Brácha v přednáškové síni v Plzni. Jedna kamarádka v Antverpách, druhá v Číně a třetí v Lysé nad Labem (věřte nebo ne, takhle blbě se to sešlo). Tomuhle kamarádovi volat nemůžu, ten by si to vyložil ….. no jinak. Jediný kamarád, kterého jsem se odvážila požádat o pomoc, nechal ten den mobil doma a já ho zastihla až večer. Když zjistil, že jsem čtyři dny nic nejedla, strašlivě se vyděsil a byl u mne do půl hodiny (v nacpané Praze úctyhodný výkon). Teď má, chudák, výčitky svědomí, a přitom vůbec za nic nemůže. A já mám výčitky svědomí, že on má výčitky svědomí, a celé to povede k tomu, že už mu příště nezavolám, protože mám pocit, že jsem ho zneužila.
Poprvé po několika letech mi opravdu chyběl někdo, kdo by mi uvařil čaj, pofoukal bolístku a namazal rohlík máslem. Fakt doufám, že zas pár let marodit nebudu.
A závěr z tohohle článku? Nějak mne žádný nenapadá.
Kamarádka se vrátila z Antverp, tak jdem rozebrat výsledky voleb, lesklý legíny pod sukně, finanční krizi od Ameriky po Rusko, Máj v kině, Mareše v rádiu, novelu občanského zákoníku a……….chlapy, samozřejmě.
Krásný den všem.
