Jestli existuje někdo, kdo je sám sobě životu nebezpečný, pak jsem to já. Jedině já jsem schopna sama sebe spolehlivě zneškodnit prostředky běžně dosažitelnými a na první pohled naprosto neškodnými. Jako je například fotoaparát v kombinaci s poličkou na knihy.
Předminulý týden jsem na jednom soudě lustrovala spis. Šéfovstvo zakoupilo nový fotoaparát, zrcadlovku, která ač jinak naprosto úžasná, má jedinou chybu. Nelze zobrazit fotografovaný předmět na displeji předtím, než ho vyfotíte. Musíte zkrátka koukat do hledáčku. A tak jsem koukala do hledáčku, jednou rukou cvakala, druhou otáčela listy, když tu náhle se mým zádům zachtělo chvilky odpočinku. I narovnala jsem se na chvíli…. a to jsem neměla dělat. Nad stolkem, kde jsem měla spis rozložený byla polička. Polička s ostrým rohem. A protože já dělám všechno s rozmachem, tak jsem se s patřičným rozmachem třískla do hlavy, až jsem zahlédla hvězdičky. Vedoucí kanceláře se strašně vyděsila a začala se vyptávat, zda se mi opravdu, ale opravdu nic nestalo. Zřejmě si dosud pamatovala, jak jsem se v listopadu poté co jsem čtrnáct dní přecházela oboustranný zápal plic, o patro níž zhroutila do náruče příslušníku justiční stráže, a tudíž dobře věděla, že na mne si musí dávat pozor.
Sedla jsem si na židli a počkala, až se hvězdičky vrátí tam, odkud přišly a pak jsem pokračovala v práci. Podruhé jsem se naštěstí třískla do hlavy až ke konci spisu. Vedoucí kanceláře při druhém zadunění (a druhém přívalu nadávek) už jen vzhlédla a lakonicky pronesla: „To přece nemůžete, bejt takhle vysoká.“ Chtěla jsem se bránit, že mám jen metr sedmdesát (plus podpatky), ale zjistila jsem, že se mi nějak špatně mluví.
Po cestě do kanceláře narazila naše dvaadvacítka do jakéhosi auta a já se při pádu do toho samého místa na hlavě praštila potřetí. Tak, teď už jsem definitivně praštěná, pomyslela jsem si a vystoupila. Do práce jsem došla pěšky, naštěstí to nebylo daleko.
V práci sice pár lidí konstatovalo, že jsem podivně bledá, ale jinak se můj zjev (i fakt, že se mírně motám) obešel bez většího pozdvižení. Svěřila jsem se jen kolegům v kanceláři. Sedla jsem si k počítači a začala sepisovat podání. Za dvě hodiny jsem sepsala třináct stránek (až je budu druhý den znova číst, budu se dost divit. Kolega, když viděl mé pracovní tempo, zvolal: „Jé, majzněte mne taky někdo po hlavě, mně to dneska vůbec nemyslí.“ Načež se mu druhý kolega v dobré víře pokusil zlomit vaz komentářem k obchodnímu zákoníku.
Večer mi to nedalo a navštívila jsem pohotovost. Lékař poté co se ujistil, že jsem opravdu ani na chvilku neomdlela a poté co mě prověřil řadou testů typu sáhněte si se zavřenýma očima prstem na nos, zkuste projít po čáře, namalovat čáru, stát na jedné noze a provést trojité salto s pěti vruty, konstatoval lehký otřes mozku a sdělil mi, že můžu jít domů a kdybych se ráno neprobudila, mám prý volat rychlou.
Noc jsem přežila, ráno se probudila a dokonce jsem se cítila v rámci možností dobře. Ujistila jsem se, že boule není ve vlasech vidět a vyrazila mezi lidi. Jdu si ulicí, raduju se, že už jsem schopná jít rovně a najednou naproti mně známý. Hrne se ke mně: „Jéje, dobrý den, já vás tak dlouho neviděl, jak se vede v novém roce? Já Vám vlastně ještě ani nepopřál. Dal bych Vám pusu, ale mám nějakou virózu …a vy prý jste byla moc nemocná“ (kdo mu to, sakra, vyžvanil?). Snažím tvářit normálně, melu neutrální nesmysly a pohupuju taškou, cítím se jak idiot a přemýšlím, jestli vypadám tak, jak se cítím. A zas se mi začíná motat hlava.
Taška vyřešila mé rozpaky za mne. Zčistajasna jí ruplo dno a má celodenní svačina skončila v prosolené břečce. „Ježíšmarjá,“ vyhrkl on a jal se honit rajče a jablko po chodníku. Pokoušela jsem se mu v tom zabránit s tím, že teď už to stejně nebude k jídlu, ale vypadalo to, že je odhodlán zachránit mou svačinu stůj co stůj.
A já najednou dostala záchvat smíchu a nemohla jsem přestat. Asi to bylo nakažlivé, takže za pár vteřin jsme tam stáli naproti sobě a chechtali se oba jak dva cvoci.
„Vy jste neuvěřitelná,“ řekl mi, když konečně popadl dech. „Tady máš svý jablko, Evo,“ a vtiskl mi tu neuvěřitelně pomlácenou kulatou věc do ruky a sevřel mi prsty okolo a byl ten tam.
„Ale já jsem Kateřina,“ breptla jsem naprosto pitomě a už zcela zbytečně.
Do háje.
