Jsem bezrizikový typ. Bojím se výšek. Bojím se rychlé jízdy. Bojím se tmy a bouřky. A mravenců. Bojím se sednout cizímu člověku do auta, co kdyby to byl špatný řidič. Prostě se opatruju jako oko v hlavě.Když mne ale kamarádka lákala na Matějskou, že se spolu s jinou kamarádkou nechají vystřelit v té bungee kouli, nemohla jsem si to nechat ujít. Škodolibě jsem se těšila, jak jim bude špatně, protože do tohohle životu nebezpečného nesmyslu by dobrovolně vlezl jen naprostý šílenec. Ti bystřejší z mých čtenářů se právě škodolibě zachechtali.
Čím blíže jsme se dostávali k místu M, byla Petra zelenější a šla pomaleji. Dvě stě metrů před koulí definitivně vyměkla. To když z koule vylezl kluk a rovnou si vedle kecl na zem, neschopen vstát. Irena, která k narozeninám dostala seskok padákem, a tak, dle svých slov, potřebovala trénink, začala do Petry hustit, že je zbabělá. Nevím, jak se to seběhlo, ale přímo pod koulí jsem najednou už byla tím zbabělcem já a Petra z konverzace zcela vypadla.
Stály jsme (my čtyři kamarádky) pod atrakcí a sledovaly ty chudáky, kteří se dobrovolně rozhodli k sebezmrzačení.
„Hele, paní se usmívá,“ komentovala Alča slečnu lezoucí do koule.
„Protože neví, co ji čeká,“ odtušila jsem hřbitovním hlasem v neblahém tušení, že za pár okamžiků budu přesně na místě té paní.
„Hm, paní se už moc neusmívá,“ dodala Alča, zatímco paní lítala v kouli sem a tam.
„A hele, už se zase usmívá,“ to, když paní lezla ven. Říkala jsem si, že když se usmívá poté a nezvrací, bude to v pohodě. Blahoslavení chudí duchem.
Za pár okamžiků jsem seděla v kouli a pán od světskejch mě zamontovával do popruhů.
„Radši si ty popruhy moc neprohlížej,“ radila jsem Ireně, která samozřejmě okamžitě začala zkoumat kvalitu a zrezatělost karabin.
„Zvrací tu hodně lidí?“ zeptala se Irena pána, když kurtoval ji.
„Všichni,“ zachechtal se pán, zaklapl poslední přezku a zmizel. Tak díky, fakt.
A pak mi najednou země uskočila před očima dolů a já letěla. Dobrý, říkala jsem si těsně před tím, než koule dosáhla nejvyššího bodu a mně to málem urvalo hlavu, jak koule prudce změnila směr na střemhlav dolů. Navíc mne to roztočilo kolem své osy. A pak už jen: nebe-lidi-země-nebe-lidi-řetízáky-prkna podlahy atrakce – zatraceně ty jsou blízko… prohlédla jsem si všechny suky a zas letěla vzhůru.
„Je ti blbě?“ slyším Irenu vedle
„Hmf…“
„Mně taky ne…“
„Hmf..“
„Ale nic nevidim…“
„Měla sis svázat vlasy, ty káčo.“
„Hele, vona mluví..“
Koule dolítala, startovací mechanismus ji zachytil a začal stahovat dolů.
„Podívej se na ty blbky, jak se nám smějou (myšleno Petra s Alčou). Opovaž se poblejt,“ varovala mne Irena zcela zbytečně. Na zvracení jsem, celá šťastná, že jsem to přežila, neměla ani pomyšlení. Zato se mi klepaly kolena. Ireně taky.
„Asi tam nedojdu…“
„Opovaž se, takovou radost jim neuděláme.“
Usmívaly jsme se jak dvě sluníčka.
„Hele, mami, slečny se usmívaj, tak to nebude tak zlý,“ zaslechla jsem z davu. Blahoslavení chudí duchem podruhé. Konečně jsem pochopila, proč se usmívala i ta paní před námi.
Pravdou je, že taková šílenost je čas od času zapotřebí. Člověk získá pocit, že teď už zvládne absolutně všechno. Ten pocit totálního štěstí vydrží zhruba 48 hodin. A vy budete mít o čem vyprávět. Nebo psát blogy.
P.S.: A pro úplnost prásknu, že Ireně, které se zážitek v kouli náramně líbil, se následně udělalo zle na řetízáku. Chachá..
