Líbil se mi blog Kláry Budilové nazvaný Domácí teror, nízké sebevědomí, jistota průšvihu. Rozhodně s ním souhlasím. Jen bych k němu něco ráda přidala. Ony „tyhle ženy“, co se nechaj mlátit, možná vstupovaly do vztahu s přesvědčením, že ony nikdy, jim se to přece stát nemůže, protože kdyby jim ten jejich dal facku, tak letí obloukem.
Ono to málokdy začne tou fackou. A ne vždy to k té facce dojde. To je přece dobře, řeknete si možná. Jenže některé věci bolí skoro víc než rány. Jenom vás nezabijou. A možná to je ten problém. Když nemáte modřiny, má okolí dlouho pocit, že se vlastně nic neděje. A o tom je tenhle článek.
Začíná to nenápadně. Drobné úšklebky za vašimi zády, ale tak, abyste je dobře viděla. Nenápadné úsměšky. Lichotky, které vás mají ve skutečnosti ponížit. Nevinné větičky sdělované přeslazeným tónem v souvislostech, o kterých jen vy víte, že mají ublížit a zranit.
„Tak co, on ti řekl: „pozor na zažívání“, to je přece hezký, že má o tebe starost,“ řekne vám vaše okolí a jen vy víte, co tahle věta znamená. Že jste před dvěma týdny četla hlasitě článek v novinách o tom, že bezprostředně po jídle se nemá pít větší množství tekutin, protože to škodí žaludku. A že jste právě teď dostala po palačinkách žízeň a napila se. Jen vy víte, že tahle nevinná větička vyslovená se škaredým úšklebkem, který nikdo jiný neviděl, vlastně znamená: „ty jsi tak neskutečně blbá, že ani nejsi schopná se řídit svými vlastními radami“.
Když jste ke všemu opravdu neskutečně blbá a pokládáte sebevražedné otázky typu „nejsem v tom moc tlustá?“, tak vám láskyplně odpoví „to víš že ne, ty můj malej tanku,“ což klidně udělá i na veřejnosti a pak se svému skvělému vtipu tři minuty v kuse chechtá a většina přihlížejících s ním.
Kdykoli ve společnosti otevřete ústa, váš miláček vás láskyplně poplácá po zadečku a řekne něco ve smyslu: „tím si nezatěžuj tu svou malou hlavinku a počkej na mne v ložnici.“, nebo na vás názor zareaguje strašně vtipným povzdechnutím „no jo, no, ale když ona tak dobře vaří…“ Dojde to tak daleko, že ani mezi svými nedokážete říct souvislou větu, což z vás dělá ještě většího debila. Začnete se bát mluvit na veřejnosti a pak už radši nemluvíte vůbec. Ani doma, ani před maminkou, kamarádkám se začnete vyhýbat. Kdo by jim vysvětloval, že fakt nejste paranoidní? Že i když vás ten váš nebije, neřve na vás a nenadává vám, že vás prostě trápí a ubližuje vám a že fakt, ale fakt to není ten neomalenej a neotesanej dobrák, za kterého ho má jeho okolí, ale že to dělá schválně, protože vám chce ublížit, protože ho to baví.
Proč byste odcházela? Vždyť on do hospod nechodí, výplatu domů přinese celou, děti má rád, nebije vás, v životě ho nikdo neslyšel zvýšit hlas, je milej zábavnej a vtipnej (jo, sakra dobře víte, jak MOC je vtipnej). Vaše okolí si začne myslet, že jste vztahovačná a že nemáte smysl pro humor. A pak si to o sobě začnete myslet taky.
A roky běží. A vy zapomenete, že kdysi, po boku jiných mužů jste tyhle pocity neměla, že kdysi jste se ráda bavila klidně i na svůj účet (to když jste vyprávěla fantastickou historku o tom, jak jste s kamarádkou v autě zoufale půl hodiny hledaly klíče od domu, než jste se uráčila zvednout pr.el ze sedačky, abyste zjistila, že na nich celou dobu sedíte).
Vaše okolí si všimne, že jste nějaká zamlklá a všichni se budou strašně divit proč a když se jim to pokusíte vysvětlit, dozvíte se, že vás pálí dobré bydlo.
Tak proč byste od něj měla vlastně odcházet? Vždyť se vlastně máte dobře, že jo?
P.S.: Jednu takovou jsem znala. V půlce devadesátých let, po patnácti letech „spokojeného“ manželství vyrazili autem do Chorvatska pod stan. Žena celý týden před odjezdem balila, vařila a konzervovala jídlo, co budou jíst tam. Na dovolené opět vařila, ohřívala, dokonce pekla v remosce, prala a vůbec se starala o to, aby všem bylo dobře. V moři se nesmočila, ze stanu nevylezla, nebyl čas. Po příjezdu domů žena začala vybalovat, třídit prádlo a prát. Manžel si sedl na gauč, vyhodil nohy na stůl a pronesl: „Všude dobře, doma nejlíp. Otevři mi, maminko, pivečko a hned musíš uvařit svíčkovou, těším se na ni celej tejden.“ A žena vzala nůž a čtyřikrát muže bodla do hrudníku. Jen proto, že to přežil, dostala deset let natvrdo, protože nikdo nechápal, proč to udělala.
