Někteří z nás se bojí pavouků. Jiní nesnášejí hady. Už jsem také potkala člověka s fóbií z koček. Každý jsme jiný. Moje fóbie je mravenčí.
Hadi mi nevadí, pavouk se mnou obvykle nehne, červi se mi nanejvýš hnusí, ale ukažte mi mravence a já předvedu parádní hysterák. Nikdo v rodině neví, jak jsem k tomu přišla, ale je to fakt, se kterým se musím naučit žít.
Přede dvěma lety jsem se stěhovala do nově pronajatého bytu. Bylo to v šestém patře a nebyl to panelák a tak jsem tam moc mravence neočekávala. Na otázku, zda se tam občas náhodou nevyskytnou, mi bylo řečeno, že tady? Nikdy.
No co myslíte. Bydlela jsem tam asi měsíc, když se objevili poprvé. Nejprve pár jedinců vyslaných na průzkumy, zda se v mém bytě nenachází něco na zub. A co si budeme povídat, v každém bytě se něco najde. Ono těm mrchám stačí jen jediné zrníčko a už pořádají mejdany a zvou příbuzné. Na cizí (tedy můj) účet. Překazila jsem tu začínající párty dávkou čističe na okna a vydala se na nákup bojových plynů. Patřičně vyzbrojená jsem druhý den dorazila domů a zamořila protimravenčím „yperitem“ celý byt tak důkladně, že jsem skoro vyhubila i sama sebe.
Nicméně následujícího dne jsem je objevila znovu. Tentokrát se rozhodli pořádat párty v utajení a nalezené zrnko hrášku si zatáhli pod koberec. Popadla jsem chemii do ruky a s bojovým křikem: „Chcípněte, vy kurvy šestinohý!“ jsem se vrhla do bitvy.
Do minuty bylo po všem. A do nastalého ticha se ze světlíku odkudsi zespoda ozval tenoučký hlásek: „Mamí, a co sou to kujvy sestinohý?“
Ještě hodinu jsem očekávala, že mi u dveří zazvoní rozzuřená lvice, která mne za rozšíření slovní zásoby jejího dítka odmění pár ranami válečkem na nudle přes hlavu.
Počítám, že „kujvy sestinohý“ jsou teď megahitem v nějaké školce.
