Poslední dobou se s články o znásilnění roztrhl pytel. Netvrdím, že jsem četla všechny, ale minimálně k některým cítím potřebu se vyjádřit.
Jedna z kolegyň blogerek se pozastavila nad tím, že s polemikou na téma „nemohla si ona za to vlastně sama?“ začínají pohříchu často ženy. Řekla bych, že vím naprosto přesně proč tomu tak je.
Znásilnění je tak brutální zásah do intimity člověka, tak neskutečně ponižující akt, že jen představa, že by se to mohlo stát zrovna jí, je pro ženu obtížně stravitelná.
„To se přece mně stát nemůže. To se stává lehkejm holkám, těm co se nabízej, hodně pijou a pak se muckaj s kolegama. Jasně, začne si a pak se diví. Ale mně, MNĚ, se to stát nemůže, já se chovám slušně, já jsem v bezpečí.“
Nejste. V bezpečí není žádná a týká se to všech žen. I dvou z mých kamarádek. První z nich znásilnil v jejích čtrnácti letech o dva roky starší bratranec, vedle kterého prakticky vyrůstala. Brala ho jako bráchu a v životě by jí nenapadlo, že jeden výlet na kolech, kde tihle dva sportovci tak trochu ze srandy ujeli ostatním, může dopadnout takhle.
Druhé se o nezapomenutelné vzpomínky postaral kamarád jejího otce na společné lyžařské dovolené. Zatímco táta spal v té samé místnosti, to úchylné prase ve snaze zabránit mé kamarádce v křiku, tisklo jí dlaň na ústa a nos tak silně, že se málem udusila. A co jí bylo platné, že se bránila, zmítala a kopala kolem sebe. Sedmnáctiletá holka nemá proti stokilovému sportovci sebemenší šanci.
Obě tyhle holky (a s nimi obrovská spousta dalších) si kromě šrámů na těle i na duši ponesou do života jedno veliké ponaučení. Že už nikdy, nikdy v životě si nemohou dovolit se ani na vteřinku uvolnit, dokud mezi nimi a jakýmkoli mužem nebudou alespoň jedny uzamčené dveře. Že už nadosmrti, pokud bude v okolí osoba mužského pohlaví, musí šedesát sekund do minuty vyhodnocovat situaci a kontrolovat, zda se nestává nebezpečnou, detailně kontrolovat své chování, zda je náhodou není možné vyložit jako výzvu.
Články kolegy Vládi Kroupy i Vlastíka Fürsta jsou pěkné a nelze jim upřít jistou část pravdy, ale není to tak jednoduché. Všechny (ano, úplně VŠECHNY) ženy se totiž chovají rizikově.
Jako průvodkyně jsem prováděla skupinku turistů čirou náhodou složenou ze samých mužů a až dva metry pod zemí ve sklepení mi došlo, že kdyby se na mně vrhli, nikoho se nedovolám.
Jela jsem s kolegou ze služební cesty, jen já a on sami v autě, dlouhých sto kilometrů. Kdyby se rozhodl zavézt mně někam na polní cestu, neměla bych proti němu šanci.
Sdílím kancelář s mužem a když pracujeme dlouho do noci, někdy v celé budově není nikdo jiný.
Mnohokrát jsem se zúčastnila oslav narozenin, výročí, svateb, Silvestrů na kterých byli i muži a VŠICHNI pili.
Chodím po ulici a nedoprovází mne žádná ochranka. Nosím sukně a vysoké podpatky. Líčím se. Mluvím s muži.
A mnohokrát jsem ležela v posteli vedle normálního dospělého muže a zrovna v tu chvíli jsem neměla chuť k milování.
V některých státech islámského náboženství chodí ženy zahalené v burkách či podobných celé tělo zakrývajících oděvech. Žena nesmí vyjít z domu bez doprovodu muže či skupiny jiných žen. Žena nesmí promluvit s mužem, který není jejím příbuzným. Atd, atd, atd. Neznám tato pravidla přesně, ale zdá se, že v takových státech učinili vše proto, aby žena muže nedráždila, neprovokovala, nesváděla. Jestli si myslíte, že tam je procento znásilnění nějak výrazně nižší než u nás, šeredně se pletete.
Rizikově se totiž chováme všechny. Protože jinak to nejde. Protože jinak bychom musely úplně přestat žít.
