Moje babička považovala za nepraktičtější věc do domácnosti ženskou krásu (byla velice krásná). Moje maminka považuje krásu za věc sebevědomí (byla nejkrásnější ženou v okrese a stále se za ní muži na ulici otáčejí). Já jsem přesvědčená, že sebevědomí je otázkou osobního přístupu k věci.
Můj osobní přístup nepravidelně kolísá mezi Miss World a Bábi Zlopočasnou. Na dovolené jsem byla absolutní hvězda. Naprostá jednička. Všichni muži v Ligurii se na mne usmívali a nepřestali ani poté, co zjistili, že si ty nahnilé broskve opravdu nekoupím a že jak jde o Eura, přesně vím, jaký je rozdíl mezi číslovkou tři a pět. Večer v baru po třech mojitech se konečně zúročily všechny ty hodiny tance a já tančila salsu jako bych se narodila na Kubě, což v kombinaci s barvou mých vlasů působilo na Italy nesmírně exoticky. Hedvábný okraj šatů mi při chůzi hladil opálená stehna a já si připadala jako tygřice vypuštěná z klece.
V listopadu jsem obohatila svůj život o zajímavou zkušenost – a sice, že pokoušet se přechodit oboustranný zápal plic není úplně dobrý nápad a na měsíc se z tygřice stal moučný červ v červených teplácích. Poté, co jsem si pět dní nemyla ani nečesala vlasy a pak o ně zlomila dva hřebeny, vážně jsem přemýšlela o tom, že půjdu na ježka. Naštěstí ješitnost zvítězila a z té dredovité hmoty sahající k ramenům, co mi během těch pěti dnů vznikla na hlavě, se po třech hodinách nesmírného (a nedoceněného) úsilí opět staly měkké lokny do pasu.
Přišel Silvestr a já se kolem jedenácté rozhodla, že se trochu zkulturním, abych ten Nový rok přivítala hezká. Poté, co mi řasenku musela nanést maminka (brblajíc, že nechápe proč to dělám, když to za hodinu zas umeju), protože se ukázalo, že po novém léku, který budu brát ještě měsíc, se mi tak třesou ruce, že jsem si málem vypíchla levé oko a bělmo si obarvila načerno, rozčesala jsem si teď už opět krásné vlasy do zářivého závoje, oblékla si kabát, který mne kdysi stál dva měsíční platy i s prémiemi, ale je přeštípnutý v pase a má obrovskou kožešinu kolem límce a úplně každý v něm vypadá jako Adina Mandlová, a o půlnoci vyšla před dům pozorovat rachejtle. Byla taková mlha, že rachejtle se ztrácely metr nad našimi hlavami a nebyly vůbec vidět, okolo se ploužily nejasné postavy, které jsem zdravila a přála šťasný Nový rok, aniž bych vůbec tušila komu, a vůbec celá ta scéna působila značně Poeovsky (a maminka se poťouchle chichotala, že na tu mou pracnou krásu stejně není vidět). Náhle se z ničeho z mlhy vynořila osoba, uchopila mne kolem pasu a svůdně zavrněla: „Šťastný Nový rok, krasavice,“ přiblížila se tváří k mému obličeji, zaostřila a zařvala: „Fujtajbl, to jsi zase ty?“
Můj soused je krátkozraký, má slabost pro zlatovlasé víly a neobyčejnou smůlu. Pokaždé, když nějakou vílu v davu objeví a probije se k ní, zjistí, že jsem to „fujtajbl zase já“. Jednu dobu jsme navštěvovali stejné podniky a já asi tak třikrát do měsíce musela sledovat, jak se doma před zrcadlem pečlivě nacvičená maska svůdníka hroutí pod zjištěním, že „fujtajbl, je to celé zas k ničemu“. A co si budeme povídat, žádné ženě nepřidá na sebevědomí, že je nazývána fujtajblem.
Byla jsem znechuceně odmrštěna na zeď našeho domu a zatímco moje maminka se svíjela smíchy zlomená v pase, shrabávala jsem na hromádku svou adinomandlovskou důstojnost a vrčela, že koho asi tak mohl čekat před naším domem.
Byla jsem poučena, že příležitost se může naskytnout kdykoli a že v té mlze a zezadu jsem skoro vypadala jako krásná holka.
V září se chystám do Říma. Italové mají větší pochopení (a neznají slovo fujtajbl).
Krásný nový rok 2010 všem.
