Říjen se téměř překulil do listopadu a u nás se pomalu začaly řešit vánoce. To se pozná tak, že kdykoli řeknu: „Jé, to je hezký,“ máma se zatváří potutelně. A já vím, že si musím začít dávat pozor na hubu, abych třeba k Ježíšku nedostala mládě tygra usurijského.
Obchodníci letos s kampaní počkali až na konec října, zato se do nás pustili s vervou přímo nevídanou. Ve Student Agency jsem seděla až úplně vzadu a tak na mně vybylo jen CosmoGirl. Vzhledem k tomu, že filmem dne byla pohádka o princezně Jasněnce (a já nemám ráda Kuklovou, která ve všech filmech jenom fňuká, pláče a omdlévá), začala jsem tím listovat. Zjistila jsem, že od dob rubrik Láska, Sex a něžnosti v Bravíčku doba poněkud pokročila. Předně se už neříká kluci a holky, ale týpci a rebelky, ale hlavně: jednou z nejdůležitějších věcí v životě takové rebelky (o žebříčku hodnot správného týpka nic nevím, neboť v CG jsou týpci prezentováni jen jako objekty zájmu rebelek) je být in a trendy, čehož se musí dosáhnout za pomoci různých malovátek, ověšovátek a hadýrků, které taková rebelka musí nutně nakoupit, jinak vůbec nebude in, naopak bude děsně out.
Teď před vánoci je těch malovátek a ověšovátek obzvláště mnoho, alespoň se mi to při listování časopisem zdálo. I když co já vím, třeba je to norma, prokládat velkou celostránkovou nestydatou reklamu na křídovém papíře reklamou „rafinovaně“ skrytou v návodech jak sbalit týpka.
Vrcholem toho všeho byl můj dnešní úprk Tescem na Národní. Potřebovala jsem svíčky na Dušičky a jako vždy jsem to nechala na poslední chvíli. Za půl hodiny mi měl jet autobus, tak jsem měla v plánu bafnout nějakou tu Varšavu, Moskvu nebo Vladivostok (či jak se ty červený potvory na hroby jmenují), zaplatit a zmizet.
Uprostřed obchoďáku mne přepadl TÝPEK. Našamponovanej, vymydlenej, vyvoněnej mi s thymolinovým úsměvem sdělil: „Chcete být in.“
Chápete, neptal se, prostě mi to oznámil. A stál mi v cestě a nevypadal, že by se chtěl zdeklovat.
„Víte co? Nechci,“ odpověděla jsem a obešla ho obloukem. O dva kroky později jsem si uvědomila, že jsem mu řekla pravdu.
Nechci být in, jestliže in znamená být „rebelka“ a balit „týpky“. Nechci nosit strašlivě nazdobené umělé nehty a bát se, kdy si s nima v noci vypíchnu oko. Nechci si nechat navazovat vlasy a nosit tak na hlavě půl kila kovových úchytů. Nechci mít prodloužené řasy ani umělá prsa. Nemám v plánu koupit si bílé kozačky, začít chodit do solárka, pořídit si Jorkšíra a pořádat barbecue párty. A odmítám kupovat cokoli, co začíná písmeny Cosmo.
Nechci být in, radši budu out. Radši budu nosit nehty nenalakované, vlasy přírodní, řasy i to ostatní svoje. Radši budu mít pleť bílou jako sníh a doma místo Jorkšíra kokršpaněla. Kozačky budu mít nudně černé, na podzim budu nad ohněm opékat špekáčky a pořádat závody v pouštění draků a v květnu budu chodit v kroji. Prostě budu out.
Navečer jsem jela kolem prodejny sportovních potřeb na Karláku. Na výloze bylo velkými písmeny napsáno: „Buďte out s retro mikinou“ A vedle byla taková ta fotka lyžaře v komunistické teplákové soupravě modré barvy s nápisem ČSSR. Jé, to je hezký, pomyslela jsem si. A pak mne napadlo: Co když je teď in být out? Co já, proboha, budu dělat?
