Protože reakcí na článek blogerky Alice Jurasové (zde) už tu bylo dost, tento článek pro změnu reaguje na jednu z těchto reakcí (zde)
Už od malička mi babička říkávala, co mám a co nemám dělat. Hlavně v oblasti vztahů s opačným pohlavím. Když mi bylo jedenáct, učila mne šunkofleky a štrúdl s ponaučením: „Když se nenaučíš vařit, tak ti uteče.“
Když jsem v šestnácti začala chodit se svým prvním klukem, neustále mne hlídala a pozorovala: „Teď se musíš, děvenko, hodně snažit, aby ti neutekl.“
Na každý můj projev nelibosti vůči partnerovi reagovala vyděšeně: „Proboha, co když ti uteče, co budeš dělat?“
Jako kdyby se ženy musely neustále snažit, zatímco mužům stačí pouze existovat, aby z nich ženy byly v permanentní extázi.
Moje babička si dědu vymodlila na svatém Antoníčkovi poté, co ji jeden Vojta nechal jen co dosáhl svého. Seznámili se, když bylo mé babičce 28 let a byla „stará panna“. Vyhysterčená babička s vidinou octózní budoucnosti proklečela noc v kostele v modlitbách, aby jí svatý Antoníček nějakého ženicha přinesl. Následující den poznala mého dědu. Prožili spolu 55 let, které babička strávila v hrůze z toho, že by jí děda, velice pohledný a švarný jinoch o téměř dva roky mladší, mohl opustit pro nějakou jinou. Tenhle postoj se pokoušela přenášet i na svou jedinou dceru, mou maminku, u které ovšem živnou půdu nenalezla. Moje maminka, svéráz od narození, byla vyhlášenou kráskou a muže mohla odhánět vidlemi. Možná proto získala k druhému pohlaví velice benevolentní vztah: „Já se nebojím, že by mi utekl. Měl by se on bát, abych já neutekla jemu.“
Mojí mamince je padesát šest let (promiň, mami) a pořád je velice krásná šmrncovní ženská. Pořád chlapy odhání vidlemi. A často jsou ti muži i podstatně mladší než ona.
Následkem výchovy své babičky umím vařit, prát, žehlit i vyšívat. Následkem výchovy své maminky odmítám žít ve strachu, že mi uteče (zatím jsem vždy utekla já jemu) a veškeré úvahy na toto téma mi poněkud hýbou žlučí.
Článek Marka Erbena je velice zvláštně postavený. Jako kdyby pouze ženy byly těmi, co stojí o vztah a muži byli těmi, co jim v tomto ohledu dělají nějakou milost. Tvrdí-li Marek Erben, že muž vlastně ženu nepotřebuje, má pravdu. Stejně tak bych mohla tvrdit já, že žena nepotřebuje muže. Pro pány, kteří by teď rádi oponovali tikajícími biologickými hodinami a touhou zahnízdit: Je čím dál tím méně žen, které chtějí děti za každou cenu. A až to přijde na ty ostatní, nějaký ochotný kamarád, či dárce se počítám najde vždycky.
Jsem cynická? Jistě, stejně jako pan Erben. Pan Erben má pravdu v tom, že kolem třicítky se vztahová karta obrací poprvé v neprospěch ženy, což obzvláště ženy, které doteď byly velice žádané, těžce nesou. Ovšem jinak je článek pana Erbena spíše zbožným přáním mužů.
Pan Erben totiž řeší celou situaci pouze z pohledu fyzické krásy žen a zcela opomíjí vše ostatní. Například automaticky vychází z toho, že dvacítka má vše, co má čtyřicítka a ještě něco navíc (totiž onu krásu). A také zcela opomíjí fyzickou krásu mužů. Oni ti čeští muži, když se podívám po ulici, fakt nic moc. Kolem třicítky tomu začne růst pupek, začne to plešatět, spousta z nich má větší nebo menší problémy s hygienou a když k tomu přidáme i fakt, že většina českých mužů není od přírody nijak extrémně pohledná a kolem čtyřicítky má většina z nich už i nějakou tu funkční vadu (trubky, výfuk…) naprosto nevidím důvod, proč by dvacítka měla usilovat o čtyřicátníka. Pokud by to bylo kvůli penězům, tak lituju ty dvacítky i ty čtyřicátníky. 60% populace nemá ani průměrný měsíční příjem v této zemi. A jestli je ona dvacítka tak mimo smysly, že jí i dvacet tisíc hrubého stojí za to lovit čtyřicátníka pro peníze, pak chudák ten čtyřicátník – co to dostane za zboží?
Navíc, pánové čtyřicátníci, rozhlédněte se kolem sebe. Vidíte ty dvacítky, co se kolem Vás hemží po ulicích? Ta krásně rozhoupaná bříška, perfektně se zařezávající tanga v bokovkách a krátká tričínka a topíky které vás nenechají na pochybách ohledně počtu pneumatik kolem pasu té křehké stokilové víly. Neříkám, že jsou takové všechny, ale je jich dost.
Můj kamarád, třicátník, měl také dvacítkové období. Už ho to přešlo. Ty jeho víly byly skutečně překrásné, to je fakt, ale nedalo se s nimi žít.
„To se nedá,“ vyznával se mi v jedné hospodě, „vona se furt, ale furt chichotá, a taky porád chce nějaký dárečky. Imrvére mne tahá na nějaké akce a když přijdu z práce urvanej jak kůň a chci se vyspat, udělá mi scénu, že už ji nemiluju. To samý, když chci jít do hospody s klukama. Vařit neumí, když jsem chtěl, aby trochu uklidila, řvala na mě, že není moje služka a kdykoli jdeme nakupovat, stojí mne to o dva tisíce víc než kdybych šel sám.“
Teď má třicítku, která kromě toho, že je skoro stejně krásná jako ta předchozí dvacítka, také umí vařit a když chce jít kamarád do hospody, s úlevou ho vypakuje z bytu a zařídí si vlastní program. Nevyžaduje stoprocentní pozornost, vášnivá vyznání lásky dvacet čtyři hodin denně a rozhodně nemusí mít úplně každou tu úžasnou a lostomijou kabelšišku, která je ve slevě a tak stojí jen dva tisíce, to je skvělé, ne? Minimálně je schopná odolat dvěma kabelkám ze třech. Kamarád před ní nemusí neustále zatahovat břicho a prsit hruď a konečně přestal hystericky sledovat všechny muže ve svém okolí.
Není dvacítka jako dvacítka, a není muž jako muž. Ne všechny dvacítky jsou krásné a ne všechny čtyřicítky patří do starého železa. Ne všichni muži zrají jako víno a ne všichni čtyřicátníci jsou dostatečně přitažliví, aby dokázali zaujmout dvacítku.
A ne všechny ženy žijí v hrůze, že by je ten jejich mohl opustit. Některé by chvíli plakaly a pak šly dál, některým by to bylo jedno a některé by to uvítaly. No a některé by vzaly revolver a šly se oběsit do rybníka. Těm budiž země lehká.
