Řízením osudu jsem se cca po 12. letech ocitla v nemocnici jako sestřička. Majíc na sobě bílé šatičky a podkolenky, vybavila se mi slova jednoho z hitů od Elánů- Sestrička z Kramárov, sen všetkých klamárov, ktorí jej slubuju modré z neba...
Mně tedy nikdy nikdo nic nesliboval a nikdy jsem si o práci sester nedělala velké iluze. Možná někdy hodně dávno v naivní dětské fantazii, kdy jsem obdivovala krásnou sestru Inu, co popletla hlavu panu primáři Blažejovi...ale uznejte sami, v té uniformě ji to přece slušelo!
Nyní zpět do reality. Moje "nové" kolegyně si předávaly službu a neskutečným způsobem nadávaly. Nadávaly úplně na všechno, na práci, na doktory, na přístroje i na pacienty. Jedna pronesla větu, že by si Zelenka zasloužil postavit pomník a škoda, že už došel Heparin. Nejprve jsem nevěděla, jestli to měl být pokus o vtip? Nesměle jsem se zeptala proč? Dostalo se mi odpovědi: "Tak se podívej na to, co tady leží! Je s tím spousta práce, peníze za to žádný a kdo se na to má koukat? Navíc je nás tady málo a nikoho to nezajímá, my už prostě nemůžeme. Dnes jsem si chtěla vzít kabelku a odejít domů uprostřed dne."
Přidala se další kolegyně: "Ty vole, ty už máš syndrom vyhoření." Dotyčné se objevily slzy v očích řekla, že už nenávidí lidi, nenávidí důchodce, nechodí nakupovat do hypermarketů, jen , aby se vyhla lidem. Primář ji údajně doporučil návštěvu ústavní psycholožky....
Seděla jsem mlčky a pomalu mi začínalo být jasné, že tady něco není v pořádku. S podobnými stesky začala i další sestra, navíc ji život komplikují problémy s dcerou, do toho tahle práce, prostě má pocit, že nic nezvládá...
V duchu si říkám, co na tom může být až tak strašného? Mám na mysli konkrétně práci sestry na JIP interního oddělení.Něco o práci v oboru intenzivní medicíny vím, ted však víc jak 10 let pracuji v oboru urgentní medicíny. Mnoho vzpomínek jsem možná raději vytěsnila ze svého vědomí, ale přece jen 8 let práce na ARO nelze zapomenout. V současné situaci mám už určitý nadhled, avšak si pamatuji přesně na den, kdy jsem před 12. lety odešla pracovat jinam. Byl to pro mě pocit vysvobození....
Po několika hodinách na mém "novém" pracovišti jsem měla pocit dejavu, návratu o 12 let nazpět. Ano, spousta věcí se dělá jinak, ale o to snad ani nejde. Byl tu zase ten strašný pocit. Pocit, který zažívají sestry pracující na plný úvazek na tomto oddělení. Tváří tvář lidskému utrpení, beznaději. Počínající demotivace z práce. Otázky. Má tahle práce smysl, když on/ona stejně zemře? Proč raději nejsem doma? Má to význam za 120 kč za hodinu?
Samozřejmě, že jejich práce význam má. Jenomže ony to vidí ze své pozice jinak. Cítí se přepracované, unavené, nedoceněné, finančně neohodnocené. Bohužel mají pravdu.
Po třech nočních službách se tak cítím také. Možná si řeknete, jde o lidský život, nejde o peníze. Ukažte mi však nějakého člověka, který v dnešní době bude pracovat za 120 Kč za hod? Samozřejmě, někdo se najde. Jen jsem chtěla poukázat na to, jak si cení ředitelství jedné nejmenované nemocnice práce kvalifikovaných zdravotních sester.
Sečteno podtrženo. Vůbec se nedivím, že je nedostatek personálu v Českých nemocnicích.
Co kdyby si už konečně na Ministerstvu zdravotnictví někdo uvědomil, že sestrička z Kramárov nechce být snem klamárov a že by za svoji práci chtěla i pořádně zaplatit!
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/elan/sestricka-z-kramarov-3580
