Chtěla bych se s Vámi podělit o zkušenost, kterou jsem získala jako pacientka v jedné české nemocnici. Protože to byla moje první a doufám, že i poslední hospitalizace rozhodla jsem se, že nebudu šetřit a zaplatím si nadstandardní pokoj. Jedna noc za šest stovek.
Netušila jsem, že na tuto službu jsou jakési pořadníky. A tak jsem si týden před hospitalizací dala požadavek na příslušné oddělení nemocnice.
V den přijetí se mnou sestra sepsala dokumentaci. Nepadlo však slovo o žádném nadstandardu, proto jsem se trochu nesměle přihlásila o slovo a vznesla dotaz, že bych tam měla mít zajištěný nadstandardní pokoj v pořadníku.
Sestra zvedla hlavu od tiskopisu a zeptala se: “A jak, že se jmenujete?“ Nechtěla jsem být impertinentní a vynechala poznámku o tom, že právě sepisuje mou dokumentaci, která je opatřena i mým jménem.“ Jo, počkejte, jo, máme Vás tady napsanou, tak snad bude něco volného“, dodala. „ Jo a chce tam být sama? Ale to bude za 600.“
Do diskuse se zapojila další sestra a udělila instrukce praktikantkám, které měly ten den za úkol ubytování pacientů. „Děvčata, vemte teda klíč od pětky“, pronesla s takovým důrazem, jakoby se jednalo přinejmenším o prezidentské apartmá.
Hurá a tak jsem byla na nadstandardu! Sama!
Vybavení vskutku luxusní! Televize, lednice, mikrovlnka, varná konvice, konferenční stolek a tři křesílka- vše v retro stylu. Vybavení jakoby už skrytě napovídalo, že to nebude jen tak. Chyběla jen pračka se sušičkou, ale k tomu až později. Mezi další příslušenství kromě nemocničních lůžek patřilo i WC s koupelnou.
Koupelna sice žádný přepych, ale hlavně, že teče voda a funguje toaleta. Nechval však dne před večerem!
Pravý význam tohoto pořekadla jsem poznala záhy. Asi po třetím použití WC se utrhlo splachovadlo a šňůrka poněkud nemoderního splachovadla mi zůstala zcela neelegantně viset v ruce a v útrobách toalety “visely“ mé exkrementy. Rezervoár byl umístěn poměrně vysoko a po operaci by asi nebylo příliš rozumné se pouštět do amatérských oprav. To dá přece rozum, zvlášt, když je člověk na nadstandardu.
Zjištěnou skutečnost jsem šla oznámit sestře.“ No tak budete chodit na WC na chodbu, to se nedá nic dělat“, odpověděla aniž by se zajímala, jaký bude osud exkrementů na WC na nadstandardu.
Vzala jsem tedy sprchu, jejíž hadice byla umístěna naštěstí v blízkosti záchodové mísy a použila sprchu místo splachovadla. Architekt evidentně tušil, jak to v nemocnicích chodí, protože jinak si tak strategické rozmístění uvnitř koupelny nedokážu vysvětlit.
Sestra však netušila, že v nemocnici funguje služba údržby budov a že pro šikovného řemeslníka je oprava utrženého splachovadla otázkou pár minut.
Jak jsem již psala, vybavení pokoje bylo poněkud „podezřelé“.
Pokud vím, tak pacient nemá „zatím“ povinnost nosit si s sebou do nemocnice jídlo a pití. Na tuto „jistotu“ jsem se spoléhala i já. Předpokládala jsem, že mi po operaci budou na pokoj doručeny tekutiny ve formě konvice s čajem. Nic takového se však nestalo a tak jsem si musela natočit vodu z kohoutku. Tekutiny jsou důležité, uznejte !
Pomalu se mi začínaly bystřit smysly po anestezii a rozum se hlásil o slovo. V čem je sakra tenhle pokoj nadstandardní? Co jsou ty nadstandardní služby? Proč si nemocnice účtuje 600 Kč za noc? Protože jsou zde k dispozici 3 křesílka? Protože je zde lednice a mikrovlnka s varnou konvicí? Pak mi to konečně došlo! Měla jsem si vzít z domova vlastní jídlo, čaj, kávu…pozvat rodinu a nechat si něco uvařit?
Možná jsem si měla přibalit i čisté povlečení? Nebo rovnou přeprat?
Jak už to po operacích chodí, občas sem tam i krev ukápne. Působilo na mne poněkud zvláštně, že sestra klientce, která si platí 600 Kč na noc nemá ani nejmenší snahu převléci znečistěné povlečení. A tak jsem si připadala jako Čachtická paní, i když ta se koupala v krvi cizích děvčat, já však ležela ve vlastní.
Ráno vše osobitým stylem a přístupem zakončila uklízečka s ukrajinským přízvukem. „Vy tadý v koupelně pouštělá ten vjetrak?“, zeptala se výhružně a rozzlobeně se oháněla mopem.
„Proč se ptáte, je možné, že jsem ten větrák pustila.“ „ Je tadý děsnej bordel, samej prách, včera jsem to tady uklizéla a dneska musím znova!“, dodala také spekulaci o tom, jestli to není náhodou špína z mých ručníků…..?
A tak si říkám, jestli by v těchto a podobných případech spíš neměla nemocnice platit klientovi za to, že se tam vůbec nechal hospitalizovat, místo toho, aby inkasovala tučné peníze za nadstandardy?
