Muži a první rande, aneb, jak se na první pohled (ne) zamilovat (5)

Rozhodla jsem se napsat další příběh z prvního rande. Z první schůzky, které jsem se osobně účastnila. Někteří z čtenářů mne neprávem obviňují z toho, že se mé historky nezakládají na pravdě. Chtěla bych zdůraznit, že mluvím jen čistou pravdu a nikdy jinak. Jeden z diskutujících připustil, že je možné, že se v mém případě jedná o tzv. literaturu faktu. Ano, musím s tímto názorem nejen souhlasit, pokusím se to i prostřednictvím svého svědectví písemně doložit. Cílem mých blogů je čtenáře alespoň trochu pobavit v té šedi života….

Je mi jasné, že jsem trnem v oku mnoha mužů. Nejen proto, že mne příroda obdařila krásnou tváří, ale i inteligencí, vtipem a šarmem. Děkuji za víceméně impertinentní poznámky o tom, že bych se měla občas podívat do zrcadla. Představte si vážení, že mám doma zrcadel hned několik a když jsem je spočítala, tak i s tím co nosím v kabelce to dělá rovných osm kusů. To by v tom byl čert, abych se občas v jednom z nich nezahlédla. Mnozí z Vás ale jistě nevědí, že existuje i tzv. zrcadlová magie, tak pozor, až se zase někdo z Vás bude snažit mne urazit. Občas fušuji i do čarodějnického řemesla….

Ale zpět k tématu.

Představil se mi jako Marek. Marek byl zubař a nebyl původem z ČR. Pracoval kdesi na špičkové klinice a věnoval se hlavně implantologii. Cosi se přihodilo v jeho životě a on se rozhodl, že se přestěhuje. Ano, správně tušíte, že se přestěhuje do města, kde bydlím i já. Ještě před tím než se přestěhuje, se rozhodl pro koupi zubní ordinace v našem městě.

První schůzka se odehrála v 7:30 hod před zubní ordinací, na kterou se Marek přijel podívat ve svém nablýskaném Mercedesu a neméně nablýskaném, ne zrovna levném obleku. Přijel se podívat jak na ordinaci, kterou měl v úmyslu koupit, zároveň se přijel podívat i na mne.

Byl štěstím bez zebe, když mne zřel. Vypadala jsem prý stejně krásně, jako na fotografii. Byl mnou doslova nadšen.

Prohlídku ordinace měl již za sebou, ta ho zřejmě okouzlila též, neboť se rozhodl pro její okamžitou koupi.

Nastal problém, kam takto časně ráno zajít posedět?

Bydlím sice v okresním městě, žel bohu v 8 hodin ráno je málokterá restaurace otevřena.

A tak jsme museli vzít zavděk blízkému, poněkud luxusnímu hotelu, který byl v tu dobu již plně v provozu, hlavně díky mnoha hotelovým hostům, kteří v tamní restauraci snídali.

Marek byl přímo fascinován příjezdovou cestou k hotelu a s patřičnou grácií zaparkoval svůj černý Mercedes na přilehlém parkovišti. Četla jsem ve výrazu jeho tváře, že „to“ je přesně ono, že jsem se se svým výběrem restaurantu trefila přímo do jeho vytříbeného vkusu.

Tolik štěstí v jeden den, to asi Marek ani nečekal.

„Dobrý den“, pozdravila nás slečna recepční. Marek se usmál a položil slečně malý dotaz:“Smí se zde kouřit?“

„Kdepak, během snídaně to je zakázáno“, odpověděla.

„Tak to teda tady nebudu ani minutu, jedeme jinam, no tohle, to jsou ale způsoby!“, rozčiloval se Marek. Snažila jsem se uklidnit situaci a přesvědčila Marka, že bude lepší, když zůstaneme zde, ať se pokusí vydržet chvíli bez nikotinu, neboť ve městě není nikde otevřeno.

Marek nakonec souhlasil a usedli jsme ke stolku pro dva. Ostentativně položil klíčky od svého vozu na stůl a jal se objednat si. Poručil si kávu a hemenex.

Servírka po chvíli donesla kávu. Marek dostal standardně dva cukry. Netrpělivě se začal ošívat na židli a s výraznou gestikulací přivolal servírku zpět, že by prosil více cukru. Servírka ochotně přinesla cukr a položila ho na stůl.

„Viděla jsi tu krávu?“ „Co si to dovoluje?“ Přinese mi cukr a ani se na mě nepodívá“, začal se poměrně hlasitě rozčilovat Marek a dodal, že by mu ta kráva měla lízat prdel, za to, že ON přišel na snídani.

Byla jsem mírně konsternována jeho bohatou slovní zásobou. Na cizince z Blízkého východu, to byl docela slušný výkon.

Po chvíli se Marek dočkal i hemenexu. Pomalu jsem začínala litovat toho, že jsme raději nešli někam jinam a nebo raději nikam.

„To si snad ze mě tady dělají prdel, nebo co!?“ Marek se rozlítil nad tím, že v jídelním lístku nebyla zmínka o tom „chnusném salámu“. Opět si nechal zavolat servírku a vyžádal si jídelní lístek.

„Mluvím snad špatně česky, nebo co? „Vy jste mi snad nerozuměla?“, křičí Marek na celý lokál.

Vyděšená servírka hbitě odpovídá, že rozumí dobře, ale že má „jen„ teď nějaké problémy s jedním uchem, že hůře slyší.

Bylo mi trochu trapně, zatím jen trochu.

„Já jsem si objednal hemenex a nechci tam tenhle salám! Fuj, okamžitě to odneste a zkontrolujeme spolu jídelní lístek, pokud tam nebude o salámu zmínka tak Vám to nezaplatím!“

Toto extempore probíhalo mezi hotelovými hosty v předtím poklidné a ničím nerušené ranní atmosféře.

„Tak to se na to podíváme, jestli tam bude něco o tom salámu“, vzal vztekle Marek do rukou jídelní lístek. „Za svoje peníze chci jen kvalitní zboží!“

Nevím proč, ale celá tahle poněkud tragikomická situace ve mne probudila jakousi škodolibost. Přála jsem si , aby v jídelním lístku byla zmínka o „tom“ salámu. Zároveň jsem však hlídala svou tvář- hráči pokeru by ze mě radost neměli.

„Hmmm, no, tak se tedy omlouvám, nevšiml jsem si toho salámu“, pronesl již tlumeným hlasem Marek.

„Zaplatím!“

Rozloučili jsme se u mne před domem, kam mne, jako správný „gentleman“ odvezl.

Ještě než jsem stihla vyjet výtahem do pátého patra mi přišla SMS.

„Ordinaci kupuji a Tebe chci jako milenku!“

P.S. Pokud někoho z Vás zajímá, jestli dotyčný pan doktor u mne uspěl, musím suše konstatovat, že nikoliv….jedna schůzka mi bohatě stačila.