Ve svém předchozím článku jsem si dovolila napsat, že muži jsou burani, když se patřičně neobléknou na první schůzku a dokonce odmítají zaplatit útratu za ženu, kterou na schůzku dobrovolně vyzvali. Strhla se velmi bouřlivá diskuse. Bylo mi vyčítáno, že jsem zlatokopka, které jde jen o to, aby za ni muž zaplatil večeři. Zazněly i takové hlasy, proč nejdu na schůzku s někým obyčejným a jiné rádoby logické argumenty vycházející patrně z něčí choré mysli. Je zajímavé, že nejlepší rady doporučovali muži. Jak jinak! Abyste neřekli, že muže jen kritizuji, zde jsou dva příběhy.Příběhy z první schůzky. Z první schůzky s muži, kteří mne nejen, že pozvali na kus toho žvance o který mně podle některých čtenářů jde, ba dokonce ti muži útratu zaplatili. To bylo, jak se později ukázalo to jediné pozitivum celé akce.
Mirek onehdá pracoval jako policejní náčelník. Jednoho dne mne pozval na oběd se slovy, že se v práci podívá na mapu kde bydlím a přijede si pro mne. Jak řekl, tak učinil. Asi se držel hesla: „Slovo dělá muže.“
Neveřila jsem vlastním očím. Mirek čekal před mým domem v uniformě náčelníka Městské policie. Usedla jsem tedy do přistaveného vozu. Říkala jsem si, že jsem v dobrých rukou a obavy nejsou na místě.
Objednal pizzu v místní Pizzerii. Netušila jsem, že policisté mohou v pracovní době navštěvovat zcela regulérně restaurační zařízení? Možná někdo namítne, že ve službě nebyl? Tak proč měl sakra na sobě tu uniformu? Nejenže budil rozruch mezi hosty a personálem svou ústrojí. Každý, kdo vkročil do restaurace nejprve probodnul pohledem náš stůl. Připadala jsem si jak zadržený zločinec, kterého milostivě vzal pan policista na poslední večeři páně, ehm vlastně na oběd.
Vynechám podrobnosti a přejdu na stěžejní téma dne a tím je placení. Servírka přinesla účet. Mirek začal šátrat po kapsách své uniformy. Otevřel peněžku a cosi hledal. Po té vyjmul z peněženky obálku a z ní začal lovit lístečky. Aaano, správně, byly to stravenky!
Mirek mne nejen, že pozval na oběd v uniformě a v pracovní době, někdo možná namítne, že to byla pauza na oběd, zaplatil dokonce stravenkami, na které mu přispívá zaměstnavatel!
Tomu se říká úsporná opatření! Zvlášť v době ekonomické krize by si mohli dnešní muži vzít z pana Mirka inspiraci. Ale to raději ne! Nerada bych zase skončila u těch buranů!
Honza přišel na první rande v béžovém svetru a džínách. Tentokrát se žádná uniforma nekonala. Chtěl mně udělat radost a proto se nepatrně opozdil. Vypaloval pro mne nějaké filmy, které mi hned slavnostně předával. Přiznám se, že mně to udělalo radost. Teprve první schůzka a už mně vypaluje filmy. Jak roztomilé!
Šeděli jsme v restauraci s poněkud příznačným jménem „Krajní mez“. Až poté mně došly souvislosti.
Mezi kávou a desertem se Honza náhle napřímil a vyřkl významně: „ Víš, byl bych rád abychom si dopředu ujasnili finanční otázky naše budoucího vztahu, popřípadě sňatku.“ Pracuji jako ekonom a dokonce jsem zakladatelem a předsedou představenstva jedné finanční instituce. Hbitě vytasil vizitku, na které čtu: “Podnikatelská družstevní záložna“
„Měl bych rád v těhle věcech jasno hned od počátku“, pokračoval Honza. „Viděl bych to následovně“, dodal.
Dozvěděla jsem se , že by mi ze svého platu dával každý měsíc čtyři tisíce korun. Svůj plat bych si prý mohla nechat. Ty čtyři tisíce by byly na takové ty běžné ženské útraty. Jídlo, složenky, benzín by prý hradil ze svého. Byla jsem trochu hyn z toho jeho skvělého návrhu a zapomněla jsem se zeptat, jestli bych s každým nákupem jídla čekala, až příjde z práce?
„ Tak co, jak se Ti líbí můj návrh?“ Podotýkám, že mně nesdělil výši svého platu a ani se nezeptal, jaký je můj příjem, popřípadě, jestli nemám nějaké finanční závazky, ve formě splátek atd. Jestli takhle uvažuje každý ekonom, tak mně hrůzou "vstávají" mé dlouhé vlasy na hlavě!
„Nech si to projít hlavou, ale já si myslím, že z mé strany je to velkorysý návrh“, utvrdil se Honza v tom, co říká.
Také mně řekl, že jeho bývalá manželka byla nesmírně spokojena. Otázkou zůstává, proč už není jeho ženou?
V poslední diskusi pod mým článkem někdo z přítomných mužů řekl, že je přece blbost, aby si ženská hned na první schůzce pomýšlela na svatební zvony. Já osobně bych si na tohle nikdy v životě nedovolila na první schůzce ani pomyslet, natož o tom mluvit.
Domů jsem odházela s vyhlídkou nejen svatby, ale i těch čtyř tisíc korun měsíčně z platu mého, „asi“ budoucí chotě.
Když mě vezl domů dodal: „ Trochu mě štve jedna věc, kamarádi v mém věku nakládají do kufru vozu dětské kočárky a já jen rybářské náčiní, ach jo….“, povzdechl si Honza.
V duchu jsem si říkala, že Honza bude asi ještě dlouho čekat, než složí kočárek do kufru. Neznám ženu, která by dobrovolně šla do takového vztahu, kde muž na první schůzce dává jasně najevo, že je defacto lakomec.
A co si myslíte Vy milí čtenáři? Připadá Vám normální platit na první schůzce s dámou stravenkami? Dali byste raději přednost platební kartě, či platbě v hotovosti?
Kolik dostáváte Vy od partnera měsíčně? Je to víc než čtyři tisíce korun?
