Komisař? Musí být vždy komisní?

„Mám pro Vás termín závěrečných zkoušek, ale je to už pozítří“, vychrlil na mne zbrkle můj instruktor autoškoly do telefonu stylem, jako, že se jedná o jedinečnou a neopakovatelnou příležitost. Nešlo přeslechnout jeho nadšení v hlase. Kdo z Vás zná mága televizního prodeje Horsta Fuchse, jistě ví oč tu běží. Zkoušky pozítří, to je životní šance pro Vás! Se zkouškami tento pátek, budeme slavit velkej svátek!

Trochu mne mrzelo, že jsem neměla dostatek času na přípravu. Nepodařilo se mi nikde sehnat overal, který nosí na závody jezdci Formule 1. Chtěla jsem napsat Schumacherovi, jestli by mi jeden půjčil, ale jak říkám, byla to rychlovka, takže můj plán nevyšel.

No, jen si představte, jak by úředníkovi z Magistrátu obce s rozšířenou působností spadla čelist, kdybych usedla do zánovní Fabie v apartní kombinéze. Přes celá záda bych měla nápis Good Year a přes hrudník Pirelli. Pod paždím bych si nesla závodní volant a v druhé ruce helmu. Můj mechanik by nade mnou držel deštník, abych nezmokla a před odjezdem by mávnul praporkem, na znamení startu. Celou cestu bychom jeli 40 km/hod na dvojku a v příhodných úsecích i na trojku. Ale to bych se už vyloženě rozšoupla.

Každopádně by to byla určitě větší legrace. Komisař by se třeba netvářil tak, jako když mu právě za živa byly vyňaty obě ledviny a možná by se zmohl i na pár jiných vět, než, že na příští světelné křižovatce pojedeme vlevo a na dalším kruhovém objezdu pojedeme prvním výjezdem. Možná by mi ani úřednice za přepážkou v pokladně nepoložila tak impertinentní dotaz:“To jsou Vaše první zkoušky?“

Vůbec nechápu, proč bylo během jízdy takové ticho? Kdyby občas můj instruktor neprohodil větu: „To nám ale dneska pěkně prší", na znamení toho, abych už konečně pustila stěrače, tak by bylo jen slyšet , ne příliš příjemné vrzání podrážek mých bot, vyvolané třením o mokrý gumový kobereček ve voze. Vždy, když jsem sešlápla spojku, tak kobereček vyloudil další a další zvuky.

To ticho mne až trochu znervózňovalo. Najednou mi chyběly pokyny instruktora, jeho :“Jedu, jedu, jedu…jednička je jen na rozjezd, řadím dvojku….nohu z plynu, spojku, brzdu…řadím jedničku!“

Mlčení znamená i souhlas a tak jsem si v duchu říkala, že vše asi probíhá tak, jak má, když všichni zúčastnění mlčí. A tak se v klidu řadím na světelné křižovatce vlevo, levé zrcátko, levý blinkr, když v tom poprvé promluví komisař v souvětí. „Já jsem Vám ale dal pokyn vpravo a Vy jedete vlevo, ale to se nic neděje, tak na vhodném místě otočíte vozidlo a vrátíme se na trasu.“

„No jasně, na vhodném místě otočím vozidlo“, chtěla jsem říci nahlas a dodat něco v tom smyslu, jestli se náhodou nezbláznil, že jsem to dělala jen dvakrát a to ještě na odlehlém místě. Zachovala jsem však dekórum a taktně jsem dodala, že TO si teda budu muset promyslet. Jenomže, upřímně na promýšlení nebylo příliš času. Jak jsem pořád jela dopředu, tak vhodných míst přímou úměrou ubývalo.

Možná kdybych bývala měla na sobě overal M. Schumachera, zatáhla bych za ruční brzdu a ukázala bych "chlapcům", jak se správně otáčí vozidlo na vhodném místě!

Takhle však budu muset čekat na další termín zkoušek. Doufám, že mi všichni budete držet palce!