Jak mě matka dala do dražby

Ještě nikdy jsem na blogu o své mámě nepsala. Musím si dávat pozor, co kdyby si to přečetla. Nesnáší totiž z duše, když někdo o své matce mluví jako o matce či máti nebo matince. Matka ji připadá jako moc úřední výraz a máti či máma je prý vulgární, matinka zní příliš ironicky. Každý máme holt něco.

Možná Vám teď nejde do hlavy, jak mě někdo, kdo je takový cimprlich na výrazy týkající se oslovení a pojmenování může dát do dražby? Jak vůbec matka může dát do dražby svoji vlastní dceru?

Může. Zvlášť, když se blíží termín akce, na kterou přislíbila dodat nějaké umělecké dílo.

Den „před“ začala lítat po bytě a lamentovat, že na „TO“ zase zapomněla a že se dražba blíží. Ironií osudu je, že výtěžek dražby bude věnovaný Azylovému domu pro matky s dětmi.

„Nevíš náhodou, kde jsou ty fotky, jak jsem tě tenkrát asi před rokem fotila a jak jsi si je nechala zvětšit?“, volá mi mamka do práce.

Samozřejmě, že vím, mám je schované. „ Bezva, já bych je na něco potřebovala“, dodává do telefonu.

Další den mi s nadšením ukazuje můj portrét vlepený na překližkovou desku připomínající vzhled kinofilmu.

No paráda, vypadám jak zašlá hvězda filmového plátna, ale taktně mlčím.

Svůj čin dokonala a skutečně mě do té aukce dala. Visím v Domě Kultury a ještě mě nikdo nekoupil.

Tak kdybych se náhodou někomu z Vás líbila, máte šanci mě mít i přes to, že jsem ve svém posledním blogu psala, že nejsem na prodej.

www.dkmb.cz, odkaz aukce