K sepsání tohoto blogu mne inspiroval kolega bloger Robert Čížek. V tomto blogu bych se chtěla zaměřit pro změnu na muže, na jejich mnohdy velmi specifický vztah k jisté části lidského, lépe řečeno mužského těla.
Ano, vnímavý čtenář správně pochopil, že se jedná o vztah mezi mužem a jeho ehm, jak to nazvat tak, aby to nebylo příliš učené a nebo vulgární? Použiji raději eufemismus.
Tak tedy chtěla bych zde napsat něco málo o mužích a jejich vztahu k „Václavovi".
Vězte, že zde nechci nikoho zesměšňovat, ponižovat či jiným způsobem znevažovat.
Jedinci se sklony k paranoye nechť raději nečtou. Jsem připravena i na to, že se se mnou přestanou bavit moji minulí a současní „nápadníci". Ti budoucí mne zatím nechávají klidnou, neboť budoucnost je vždy nejistá.
Vše začalo někdy okolo mých 5 let, kdy můj asi o 2 roky mladší kamarád a soused jménem Pepuna, na dvorku vytáhl svého malého Václava a provedl s ním pro mne dodnes nepochopitelnou věc. Záhadným způsobem dokázal na jeho samotném konci pomocí nějakého speciálního hmatu vytvořit nafouklou bublinu. Byla kulatá a průhledná. Jemu se ta prapodivná hra líbila a tak mi tuto exhibici často předváděl, dokud ho nezahlédla z okna jeho matka. Rázem bylo po hře.
Já tehdy v mém dětském mozečku nabyla přesvědčení, že tyhle bubliny mají všichni muži.
Čas plynul a já zjistila, že se věci mají trochu jinak.
Vynořily se však jiné nafouklé bubliny. Bubliny nafouklé tak, že udělat z komára velblouda je proti tomu hračka nejen pro Davida Coperfielda.
Nevím ani jak k tomu došlo a možná si ani nepamatuji, kdo první s tím začal. Bylo to takhle nějak:" Víš, strašně se mi líbíš, moc mě přitahuješ, rád bych si s tebou „něco" začal, ale mám trochu strach z jedné věci". Tenkrát před lety jsem nechápavě povytáhla obočí a nastavila ucho na znamení, že jsem připravena vyslyšet jeho obavy.
„Mám prostě strach, že ho mám moc: malého, velkého, že se mi tam nevejde, že tě to bude bolet,že nebudeš nic cítit, že mi nebude stát, že dlouho nevydržím, že vydržím až moc dlouho, že se ti nebude líbit, jak vypadá, že mi na něj nebudeš chtít sáhnout a že se ti to vůbec s ním nebude líbit a vůbec, víš jak se nasazuje prezervativ, hele s kolika chlapma jsi vlastně spala?. „A víš co, tak to raději ani nebudeme zkoušet a nebo to zkusíme, ale pouze tehdy, jestli mi dopředu řekneš, že se mnou vyspíš, protože JÁ ze sebe blbce teda dělat nebudu".
Nevím kolikrát v životě jsem slyšela podobné a nebo stejné věty, ale vězte, že to bylo často.
Jak šla věda a technika kupředu začali hoši hojně využívat elektronické korespondence, později MMS.
Mohu zcela upřímně přiznat, že jsem nastřádala za ta léta již slušnou sbírku všech možných „Václavů". Václav nastojato, Václav vleže, Václav nalevo, Václav napravo....dokonce i jednoho vyleštěného Václava...
Ač již ve značně pokročilém věku, něco málo přes 30 jsem čistě náhodou potkala jednoho „nápadníka" co mi též kdysi zaslal svého Václava. Tenkrát jsem mu ani neodpověděla a mail smazala. První jeho dotaz po té dlouhé době byl, jestli mi tehdy od něho přišel mail. Stroze jsem odpověděla, že jo.
„Fakt, a líbil se ti?", pronesl s potutelným úsměvem.
Co říci závěrem?
Snad jen to, že je zbytečné dělat nafouklou bublinu z něčeho, co ženy v podstatě ani tak moc neřeší a pokud chcete dělat bubliny, jděte se optat Pepuny, on Vám poví, jak na to!
P.S. Omlouvám se tímto všem Václavům, že jsem použila jejich svaté jméno......, jen doufám, že ne nadarmo....
