Autoškola - ta mi dává zabrat! Aneb, jak si správně (ne)vybrat

Všechno to vzniklo někdy před rokem v lednu. Myšlenka, že si konečně udělám autoškolu se zrodila v mé hlavě právě na začátku loňského roku, jako jedno z „ mnoha“ mých novoročních předsevzetí.

Je pravda, že to chvíli trvalo, ale jednoho krásného dne jsem se přece jen rozhoupala a zadala do internetového vyhledavače heslo:“Autoškola Mladá Boleslav.“ Život je přece hledání, to nám denně vtloukají do hlavy televizní reklamy. K mému údivu na mne vyskočil inzerát znějící asi takto: “Prodám slevový kupon 4000 Kč do autoškoly v Mladé Boleslavi.“

Neváhala jsem ani minutu, brala jsem to jako znamení z „hůry“ a kontaktovala dotyčného inzerenta. Kupon údajně vyhrál na plese v tombole. Milerád mi ho přenechá za 500 Kč, které do tomboly vložil - tak zněla jeho odpověď na můj mail.

Samozřejmě jsem si vše ověřila u majitele autoškoly. Říkejme mu třeba pan Robin Sleva. Robin podle Robina Hooda- také to byl dobrák od kosti. Bohatým bral, chudým dával.

Virtuálně – telefonicky jsme si „plácli“ na uzavření obchodu a já jsem jásala, jaké, že mne potkalo nevídané štěstí a jak velkorysý pan Robin Sleva musí být. Přece jen sleva téměř 50 % na autoškolu, to není málo. Pan Robin nebude žádný „troškař.“ Obdivuji velkorysé muže!

K dnešnímu datu nemám ani řidičák, ba dokonce nemám ani ukončenou autoškolu. Pan Sleva zřejmě nechtěl „slevu zadarmo.“ Vše mi došlo, ale pozdě.

První jízdu jsem měla mít někdy na konci června. Stála jsem celá netrpělivá na smluveném místě, bylo přesně 9 hod a pan Sleva nikde. Počkala jsem cca 10 min a pak jsem mu mírně ostýchavě zavolala, jestli nezapomněl. „Dobrý den, to víte, že jsem zapomněl, já si tady rovnám ikonky na počítači, víte, oni se mi nějak rozházely…no, a teď už to nemá cenu, abych jezdil, je 9:15, to bychom toho už moc nestihli, tak se mějte, pojedeme příště“, pravil pan Sleva.

V průběhu léta měl pan Sleva dovolenou, takže jsme toho moc nenajezdili, na 10. hodinu jízd přijel se zpožděním, že prý “chytil kombajn“ a že ještě k tomu všemu potřebuje šíleně na záchod a že „to“ tedy necháme na jindy.

Během dalších jízd mne pan Sleva občas děsil svými výroky o dalších žácích. Jeden student u něho dělá autoškolu 2 roky, jiný 4 roky. Že by nějaký nový druh VŠ studia? Říkala jsem si, že se budu muset informovat na Asociaci autoškol, aby mne, pokud studium „úspěšně“ zvládnu někdo nepřipravil o akademický titul.

Překlenul se podzim. Bilance byla následovná. Po 20-ti  hodinách praktického výcviku jsem jela 16x stejnou trasu- minimální provoz. Neprobírali jsme ještě rozjezd do kopce, rozjezd z kopce, parkování, couvání a jízdu městem. Přičemž výše jmenované úkony patří do první etapy výcviku. Já se k nim nedostala ani v etapě poslední.

Za úspěch lze považovat, že někdy v listopadu, tuším, že 26.11.,  jsem měla mít první jízdu městem. Pan Sleva přijel celý vyděšený, že musíme jet rychle k němu domů, že jeho žena zapomněla vypnout žehličku a kamsi odešla. A tak jsem si sedla na sedadlo spolujezdce a jeli jsme společně zabránit požáru. Pan Sleva ale bydlí v jedné vesnici za městem a tak jsem svoji první jízdu městem propásla. Alespoň jsem si po čtvrté zopakovala druhou z jeho “oblíbených“ tras.

V prosinci napadl sníh. Pan Sleva zrušil jízdu městem, že „to“ necháme na zítra, že „to“ snad už bude lepší. Tím „to“ měl na mysli stav vozovky v našem městě, přičemž na vozovce se žádný sníh nenacházel, silničáři svědomitě solili. Druhý den jsa připravena do „boje“ mi přišla sms, že má pan Sleva se mnou jiné plány, než mne učit jízdu krokem po městě a že „to“ necháme na příští týden.

Uplynul týden.

„Připravena“ na první jízdu městem jsem stála na smluveném místě. Bylo 9:55 a my se měli sejít na desátou. Nikdo a nic nám nebránilo ve „štěstí.“ V tom zazvonil telefon.“ Dobrý den, já bych se chtěl omluvit, víte stala se mi taková věc, cestou k Vám jsem píchnul, no, prostě jsem chytil štěrk. Víte, ono je to hodně komplikované, já musím ještě jet ke kamarádovi a ten mi to kolo musí vyměnit a nebude to vůbec jednoduché. Já fakt nechápu, jak se mi to mohlo stát, už se mi to stalo tenhle rok 2x a zrovna dneska. Budeme „to“ muset nechat na jindy, nashledanou…..", položil pan Sleva telefon a zřejmě uháněl do pneuservisu.

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na celkem výstižné heslo: „Kdo chce pracovat, hledá způsoby, kdo nechce pracovat, hledá výmluvy.“

Je leden 2011. Nový rok, nové začátky.

Nevzdávám to. Své studium u pana Slevy jsem po 20-ti hodinách praktického výcviku ukončila. Přecházím do jiné autoškoly. Zbývá mi k úspěšnému ukončení absolvovat ještě 8 jízd. Doufám, že příští rok touto dobou se budu pyšnit řidičským průkazem! Držte mi prosím palce! Je to moje novoroční předsevzetí.