Ta naivita, s jakou se evropští lídři staví problémům, je někdy až k smíchu. Uspořádá se demonstrace, rozdají se odměny a očekává se, že ti, jejichž činy se jim nelíbí, se z toho posadí na zadek.
Když se zamyslíme nad uplynulým rokem, musíme uznat, že došlo k opravdu tragickým událostem. A to už i na území Evropy. Podíváme-li se však na činy, které evropští lídři podnikli, aby dali najevo svůj nesouhlas, či zabránili dalším podobným činům, pak člověk neví, zda se smát nebo brečet.
Nemusíme chodit až tak daleko. Stačí vzpomenout jednu z prvních nám všem ještě docela známých ran islámského radikalismu na území Evropy, a to na útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Ta reakce byla naprosto skvělá. Političtí představitelé Evropy se sešli v Paříži a nechali se nafotit, aby islámští radikálové celého světa viděli, že se nám jejich chování ani trošičku nelíbí. Prostě aby viděli, že protestujeme. A aby to nebylo málo, natiskly se ceduličky „JE SUIS CHARLIE“ a rozvěsily se kam se snad dalo. Ovečky se s nimi nafotily a ozdobily s nimi facebook. Tak nějak se asi očekávalo, že si teroristé řeknou „Ono jim to, co jsme udělali, asi vadí. Už bychom jim zřejmě měli dát pokoj a nechat je žít v klidu a míru.“ A v dobré víře, že jsou snad radikálové poučeni o tom, že to, co podnikli, je špatné a nedělá se to, pozveme tisíce jejich bratří na evropský kontinent bez pořádné prověrky.
A jak tyto projevy nesouhlasu dopadly? Nu tedy Islámský stát se rozrostl, došlo k dalším teroristickým útokům jako například v Tunisku a Kuvajtu. A nežli se rok s rokem sešel, v Paříži se opět sešlo pár islámských radikálů i s čerstvými posilami, jež někteří tak přátelsky vítali s transparenty „REFUGEES WELCOME“, a opět tekla krev. A to navzdory „tupých davů“, jež před podobnými činy intelektuály z hůry nám dané varovaly.
Nu což, tak Francie na nějakou dobu uzavřela hranice. Namnožily se cedulky „PRAY FOR PARIS“ a Evropa se zahalila do Francouzských vlajek, že to snad nebylo možné vidět ani za časů Napoléna. A v dobré víře, že se Islamisté celého světa již poučí, se šlo dále.
Je komické, že již po útocích v Tunisku se tomuto způsobu řešení boje s terorismem vysmál mnohými opovrhovaný prezident Zeman. A stejně tak se do tohoto postoje evropských lídrů opřel při svém projevu v OSN, kdy pravil: „Je báječné kritizovat terorismus, je úžasné organizovat demonstrace a manifestace proti terorismu a je pěkné psát prohlášení protestující proti terorismu. Jsem si jist, že Al-Baghdadi po přečtení těchto prohlášení bude hned opatrnější.“
Miloš Zeman: Islámský stát je jako rakovina:
Podobnou techniku však můžeme sledovat i v jakémsi boji s totalitou či tyranií. To se veřejně vyznamenávají disidenti, političtí utečenci a oběti teroru vlastní vlády, a pak se dočteme, jak politici nevěřícně kroutí hlavou, že ti, na které směřují svůj apel, si jejich pobouření nevzali k srdci. Abych pravdu řekl, k této myšlence, která mě následně vedla i k sepsání tohoto článku, jsem našel inspiraci na Facebookovém profilu pana Štětiny. Pan europoslanec totiž před pár dny sdílel fotky jistého Raifa Badáví s popiskem:
K masovým popravám v Saudské Arábii:
Ani to, že jsme v EP dali Sacharovovu cenu bičovanému Raifu Badávímu nezastavilo saudskoarabský tanec smrti.
Opravdu neuvěřitelné. Vy jste někoho vyznamenali, a ono se nic nezměnilo? A to jste při veškeré své inteligenci, kterou tam všichni natolik překypujete, očekávali, že se něco změní? Nebo jen prostě z lidí děláte blbce? Já se želbohu domnívám, že odpověď B je správně. Ostatně vzhledem k tomu, jak důležité a klíčové je pro vás paktování se Saudy, tak si nemyslím, že by vám kdo ví jak záleželo na tamních podmínkách a lidech vůbec. Však proč taky, když vás se to příliš netýká.
Za těchto okolností, ať dělám, co dělám, docházím k závěru, že jde spíše o divadélko pro místní. Uhájit si posty a hledět na vlastní zájmy, však nám nic moc nehrozí. A až se někde někdo odbouchne, tak co. Zase se projdeme ulicemi a uděláme pár foteček. V přímém přenosu uděláme „tytyty“ a poté vše nějak zameteme pod kobereček. Však my to nějak zvládneme.
Jako mírně šokující se pak jeví reakce na Silvesterovské útoky z Německa. Nejdříve se je policie pokusila ututlat. A když pravda vyšla najevo, bylo Němcům doporučeno, aby se od cizinců drželi na vzdálenost paže. Ostatně, kdo jiný než Němci by měl vědět, jak dlouhá je vzpřímená paže. Dokonce mělo dojít k vyjádřením typu: „Jde přeci o jinou kulturu, oni nemohli vědět, že to, co dělají, je špatné.“
A když se následně sejde Pegida, aby ukázala, jak nesouhlasí, najednou má policie dostatek lidí, aby je zastavila. Protestující obklíčila a pustila se do nich vodními děly. Hlavně neublížit cizincům, chudáčkům. Ale do našich se pustíme, na naše si počkáme. Když si viníci následně pomyslí, že na rozdíl od Němců za nimi policie stojí, nic se neděje. Taková psychická podpora se přeci vždy hodí.
Jak však zjišťuji, všechny tyto kroky a akce mají jakousi logiku především u těch nejzapálenějších podporovatelů evropské politiky, kteří staví lásku a humanitu nad bezpečí vlastní země a vlastních lidí. Normálně uvažujícím lidem se mnohdy jeví jako směšné a zbytečné. Vždyť politika: "Protestujme a zpívejme písně, jak se nám nelíbí činy teroristů. Kresleme plakáty a oni se snad nad sebou jednou zamyslí." opravdu k ničemu nevede. Teroristé ani autokraté se z vašich průvodů a projevů opravdu neposmolí.
Možná se vám přátelé tento text jeví zmatený, či jako výplod blázna. Musíte však uznat, že tato politika až nápadně připomíná chování Arnolda Rimmera ze seriálu Červený trpaslík, kdy všem hrozí nebezpečí, a on navrhuje "přitvrdit a zaútočit masivní letákovou kampaní, s následným nasazením cirkusáků, alegorických vozů, pouličního divadla a možná i dobročinných koncertů. A pokud to bude málo, přijde čas triček." Jak Rimmer praví: "Jen proto, že je to nelítostný nestvůrný zabiják, nemusí být přeci ještě špatný člověk."
