Já Valentýn měl vždycky rád,
však dnes se k němu nechci znát.
Ne snad proto, že jsem sám,
na Strahov já lístek mám.
Už jste někdy viděli šestapadesátileté dítě? Já ano, a ten zážitek mám vlisovaný hluboko v srdci. Poprvé při zápase Slavie s Ajaxem ve třetím předkole Ligy mistrů a pak v každém dalším domácím zápase základní skupiny téhle milionářské soutěže. Mému taťkovi se splnil životní sen, když jeho tým po dlouhých peripetiích postoupil až mezi elitu světové kopané.
Sice tam sešívaní hoši dostali pořádnou školu, ale hodnocení výkonů je pro trenéra a fotbalové odborníky. Pro fanoušky starších ročníků, včetně mého táty, to byl prostě splněný sen. A pro mne chvíle, kdy jsme si byli s tátou po letech zase tak blízko, jako když mne kdysi na chalupě učil nebát se práce. Mezi rekonstrukcí ruiny na kolchoz a posléze haciendu (snadno odlišitelné fáze podle toho pro koho byl bazén, jestli pro kachny nebo pro lidi :-D ) a podzimními zápasy Ligy mistrů uběhlo přes deset let naplněných spíše bolestí a vzájemným míjením. Vše se ale postupně zklidnilo, aby se pak proťalo v jediném nenápadném telefonátu. "Udělej si čas na devětadvacátého srpna večer."
Ten večer jsem viděl svého otce, jinak seriozního člena managementu, rozhopkat bezmála metrák živé váhy při skandování.
Ten večer jsem se dozvěděl o první vlajce, kterou si s kamarádem ušili.
Ten večer jsme putovali po ochozech zaniklého Edenu spolu s tím, jak se přesouval kotel. Od tátova stanoviště u půlící čáry proti dřevěnce, k mému na tribuně na stání přiléhající k Vladivostocké ulici. A pak dál do vyhnanství v Ďolíčku a nakonec na Strahově, kde jsem za bránou málem zmrzl jako fotograf Fleše při památné jízdě Pohárem UEFA.
Ten večer jsme si navzájem koupili šály se svými hrdiny.
Ten večer jsme znovu prožili jako otec a syn.
I tentokrát jsem volal já... Udělej si na čtrnáctého února puntík v kalendáři. A táta byl v první chvíli rád, že mu připomínám Valentýna, aby mamce koupil kytku. Přeci jen je bývalý svazák i pionýr a v Sojuzu se to neslavilo. Ne tati.... Kytku musíš koupit o den dřív, čtrnáctého večer bude máma doma sama.
Tak snad včera nezapomněl, aby nás večer nic nerušilo. A i když od mala je moje srdce červenobílé, přiznám se k jedné věci bez mučení. Ať už to večer dopadne jakkoli, nebude to až tak důležité. My s tátou jsme už vyhráli.
